Sepilok - orangutaní sirotčinec

Na severu Bornea, v distriktu Sabah, pracuje od roku 1964 zvláštní zařízení. Oficiálně se jmenuje Rehabilitační centrum Sepilok, ale také by se dalo docela jednoduše nazvat orangutaní sirotčinec. Toto zařízení je součástí rozsáhlé lesní rezervace Kabili Sepilok, v níž trvale žije 60 - 80 divokých orangutanů.

Do rehabilitačního centra pak přicházejí orangutaní sirotci, kteří ztratili matku a sami by v přírodě nepřežili, nebo mláďata zabavená pytlákům, pašerákům a obchodníkům se zvířaty. V Sepiloku se jim dostane nejen potřebného lékařského ošetření (v případě, že jsou zranění, podvyživení, stresovaní ap.), ale je zde o ně postaráno do té doby, než se osamostatní a mohou se připojit ke svým divokým druhům v lesní rezervaci. Přirozenou potravu jim zde nahrazuje pouze mléko a banány. Náhradní strava je záměrně takto jednotvárná, aby orangutany nutila vyhledávat nějaké její zpestření a učila je samostatnosti.
Orangutaní mláďata však na matce nezávisejí po dlouhých šest až sedm let jen kvůli výživě, jsou k ní tak dlouho připoutána i proto, aby se naučila všechny potřebné orangutaní dovednosti nutné k přežití v pralese, především lezení po stromech a hledání potravy. V Sepiloku, kde žádné orangutaní matky nejsou, řeší vědci tento nedostatek systémem kamarádství. Připojují mladší orangutaní mládě ke staršímu druhovi, od něhož mládě pochytí všechny potřebné znalosti a dovednosti. Sepilok ovšem neslouží jen jako orangutaní sirotčinec. Je to také výchovně vzdělávací centrum - a to jak pro místní obyvatele, kteří se zde zblízka seznamují s lesními muži, získávají k nim kladný vztah a učí se, jak je chránit, tak pro cizí turisty, kteří zde mohou zblízka pozorovat vzácné lidoopy v přirozeném prostředí. Návštěvníci se ovšem k orangutanům nesmějí příliš přibližovat ani se jich dotýkat, krmit je či s nimi navazovat nějaký kontakt. Záchrana a výchova opuštěných mláďat má jednoznačně přednost před vším ostatním včetně osvěty: Sepilok nebyl zřízen pro lidi, ale pro orangutany.