Měl jsem to štěstí a mohl spatřit Afriku v její ryzí podobě - tak, jak ji popisují slavní cestovatelé. Cílem fotografické expedice do Keni byla řeka Mara, již každoročně překonává 1,5milionové stádo pakoňů.
S napětím jsme hleděli na druhý břeh. Rameno řeky tu v ohybu vymodelovalo obrovský sráz, takže k hladině to bylo šest metrů volným pádem. Několik obřích krokodýlů nilských ze břehu netrpělivě vyhlíželo první odvážlivce. Po chvíli se zpoza houštiny ozvalo zabučení. Krokodýli bleskurychle zmizeli v hnědé vodě. Za křovím se zvířil prach a zem se začala otřásat duněním tisíců kopyt. A pak to přišlo...
Africké perpetuum mobile
Když se v Praze běží slavný maratonský závod, nemusíme si lámat hlavu, abychom pochopili motivaci stovek sportovců k výkonu. Jak si však vysvětlit věčné putování 1,5milionového stáda pakoňů mezi Národním parkem Serengeti a rezervací Masai Mara? Zatímco zřejmým cílem závodníků zůstává touha po vítězství, přesnou motivaci nejpočetnějšího zástupce býložravců na světě se zatím nepodařilo spolehlivě vysvětlit.
Černá savana
Byli jsme od rána na cestě. Polední slunce svými paprsky nemilosrdně tepalo do vyprahlé země. Tráva byla sešlapaná a udusaná, jako by se po ní přehnal uragán. Vyjeli jsme na vyvýšeninu a já jsem před sebou spatřil cosi neskutečného. Obrovská pláň neměla typicky béžovou barvu, ale byla celá zahalená do černě, jak půldruhého milionu pakoňů táhlo savanou. Za okamžik jsme se vnořili do černého mraku.
Ani jsem si nevšiml, že nemáme nastartováno, protože náš vůz se dusotem kopyt neustále třásl. Mocná armáda tvorů sužovaných sluncem hrdě pochodovala okolo nás a odhodlaně směřovala žhavou výhní do neznáma, aby naplnila svůj nejistý osud. Velká migrace - jak se tomuto přesunu přezdívá - trvá po celý rok. Od června do července se nekonečná stáda přesunují ze Serengeti do buše za keňskou řekou Marou. Zpátky se vracejí v polovině října.
Záhady velkého putování
Při tak velkém počtu býložravců se migrace může jevit jako pouhý důsledek logických vztahů mezi půdou, potravou a podnebím. Je tu však několik záhadných okolností, které vědcům pořádně zamotaly hlavu.
Pakoně v období dešťů překvapivě nevyhledávají zavlažené pláně s bujnou zelení, naopak z nich odcházejí do sušších oblastí. A to i přesto, že je tu dostatek potravy pro všechny. Navíc dlouhý přesun je pro ně velice namáhavý - zvířata jsou během pochodu vystavena extrémním podmínkám, jimž často podléhají.
Podle odhadů až 250 tisíc jedinců ročně zahyne totálním vyčerpáním. Z toho vyplývá, že přirozená úmrtnost u pakoňů je o 3 procenta vyšší než u jiných afrických savců. Proč se tedy vydávají za nevyzpytatelný horizont africké savany, když tím tolik riskují?
Potrava není vše
Vědci se nezvyklostmi serengetského ekosystému zabývali a došli k nečekaným závěrům. Ukázalo se, že vytrvale zavlažovaná savana navzdory dostatku potravy pakoňům nesvědčí. Přespřílišná vlhkost u nich způsobuje vznik nebezpečných plísní. Mokřiny jsou také ideální líheň mouchy tse-tse, která přenáší spavou nemoc. Jiný výzkum proběhl v západní části Serengeti. Zoologové zjistili, že místní traviny obsahují více vápníku a fosforu, tyto prvky jsou nepostradatelné zejména pro březí samice.
Fotograf v nejistotě
Pro fotografy je nejzajímavější období na přelomu srpna a září, kdy statisícová stáda přecházejí tanzansko-keňskou hranici a směřují k rozeklaným břehům řeky Mary. Na pakoně tu číhá spoustu nebezpečných situací - od prudkého proudu s útesy přes levharty až po hladové krokodýly. Pokud chcete crossing (přechod řeky) fotograficky zdokumentovat, musíte se obrnit trpělivostí.
Na řece je sice několik míst, která stáda k přebrodění každoročně využívají, ale nikdy si nemůžete být jisti, kdy a kde se zvířata k tomuto odvážnému činu odhodlají. Rozhodování je složitý proces, který může zabrat celý den. Moje první pozorování se protáhlo až do večerních hodin.
Brodit, či nebrodit?
Na obzoru se jako dlouhé nitě vinuly černé řady, které připomínaly spletitou pavoučí síť. Fronty směřovaly k jedinému místu: k vysokému břehu s vyšlapanými stezkami. Stádo postupovalo pomalu a ukázněně až ke srázu, kde celé shromáždění zůstalo bezradně stát. Pakoně bezduše pobekávali, jako by mezi sebou hledali statečného dobrovolníka.
Tito kopytníci jsou sice velmi nebojácní, ale své kaskadérské kousky předvedou až poté, co je někdo do přírodního šapitó odvede. Jejich chování je totiž klasickým příkladem bezhlavého davového šílenství. Jakmile někdo proboří neviditelnou bariéru strachu, vrhají se střemhlav do sebenebezpečnější situace. Tím se také vysvětluje, proč jsou si sami sobě největším nepřítelem. Ročně jich zahynou stovky jen tím, že se ušlapou nebo si krkolomnými skoky zlámou vaz.
Bez zeber nejdeme
Dalekohledem jsem mezi pakoni vyhlížel zebry, které bývají často "spouštěči" crossingu. Žádné jsem však neobjevil. Pokud jsou právě ony součástí pakoního stáda, mívají fotografové obvykle již z půlky vyhráno. Napjatě jsme nepředvídatelné dění pozorovali zpovzdálí, ale po zebrách stále ani památky. Situace se několik hodin vůbec nezměnila. Nakonec se pakoně uvelebili, poklekli a v udusané trávě zůstali ležet. Pach smrti zpoza prudkého srázu byl až příliš intenzivní. Dnes se prostě už brodit nebude.
Vstříc záhubě
Chování zeber je zcela odlišné. Zebry drží výrazněji při sobě, a pokud se podaří přebrodit třeba jen určité části stáda, jsou ti úspěšnější ochotni podstoupit nebezpečí ještě jednou a za svými druhy se vrátit. Jejich statečnost a obětavost jsem viděl na vlastní oči.
Dalšího dne jsme se přesunuli proti proudu řeky Mary. Proud je tu natolik prudký, že zebrám i pakoňům znemožňuje přímočaré překročení říčního koryta a strhává je do tobogánu smrti. Toho využívají krokodýlové, kteří číhají níže po proudu a vyčkávají, až jim přírodní živel přinese oběť přímo do chřtánu.
Mládě
Crossing už dávno začal a všem dospělým jedincům se dařilo dostat se v pořádku na druhý břeh. Souboj s rozbouřenými peřejemi se však vymkl jednomu zebřímu mláděti. Stalo se to v okamžiku, kdy jeho matku, jež uvízla ve výmolu pod hladinou, přikryla obrovská masa hnědé vody. Matka nadobro zmizela. Ta chvíle hrozivého zoufalství stála mládě rozhodující metry.
Dostalo se do mašinerie vodních vírů, které si je předávali z ruky do ruky až k výsostným vodám obrovitých plazů. Vyděšené mládě cítilo, že se blíží smrtelné nebezpečí, a zoufale se snažilo porazit neviditelnou sílu řeky Mary. Proud jím však nadále vláčel, jako by to byl kus dřeva. Tmavě lesklý krokodýl se k malé zebře blížil prozřetelně a s rozvahou. Zcela fascinován zápasem o život jsem přestal fotografovat a v duchu začal fandit "svému" mláděti. Teď šlo skutečně o vše.
Jako zázrakem se na druhém břehu objevila jeho matka. Pravděpodobně poznala vzor pruhování svého potomka a nehledě na nebezpečí se za ním vrhla do vody. Možná to byla náhoda, možná záměr, ale její přítomnost dodala mláděti naději a pruhovaný tvor se z posledních sil snažil dosáhnout bezpečí protějšího břehu. S naprostým vyčerpáním se mu to nakonec podařilo. Krokodýlí tlama sklapla jentaktak naprázdno.
Afrika navždy
Po nezapomenutelných okamžicích strávených v jednom z posledních rájů na Zemi jsem zcela změnil pohled na svět a pochopil slova slavného afrického spisovatele a cestovatele Bernharda Grzimka o tomto kraji: "...za padesát let se již nikdo nebude zajímat o výsledek konferencí, které dnes zaplňují titulky novin. Ale vyjde-li v červencovém úsvitu z houštiny lev a dunivě zařve, i za padesát let se lidem sevře srdce. Bez ohledu na to, zda budou mluvit anglicky, svahilsky nebo německy. Budou stát oněmělí a hledat ruku souseda, spatří-li poprvé v životě, jak dvacet tisíc zeber táhne nekonečnou stepí..."
Pakůň žíhaný (Connochaetes taurinus)
Na první pohled se pakoně jeví jako nepříliš pohledná zvířata. Připomínají křížence mezi antilopou, skotem a koněm. Je to ale jen další druh afrických antilop. Také jméno pakůň napomáhá zdání, jako by tento tvor vyskočil z pravěkých jeskynních maleb. Pokud s nimi však strávíte delší dobu, poznáte, jaká fascinující stvoření to vlastně jsou.
Vzhledem ke kočovnému stylu života je příroda vybavila schopnostmi, které jim pomáhají přežít v extrémních podmínkách. Celé hodiny zvládnou klusat rychlostí 20 km/h - tak vytrvalé nejsou ani hyeny. Aby mláďata měla vyšší šanci přežít, musí se všechna narodit najednou během velmi krátké doby. Snižuje se tak pravděpodobnost útoku šelem. Samice proto dokážou porod zadržet až o 14 dnů. Novorozeňata se už 45 minut po narození stavějí na nohy.
Vždy stejnou cestou
Každoroční putování pakoňů je největším hromadným přesunem suchozemských savců na zemi. Podle paleontologických výzkumů se pakoně v Africe objevili již před 2 miliony let, avšak migrace v dnešním měřítku je otázkou teprve 20. století. Poté, co byla celá populace pakoňů v minulém století zužována nákazou dobytčího moru, přistoupili vědci k hromadnému očkování. Pakoně se tak podařilo zachránit.
To však také způsobilo, že se jejich stav z tehdejších 100 000 dostal na dnešní neuvěřitelnou sumu 1,5 milionu! O ochranu mezinárodního území, po kterém se pakoně (a nejen oni) každoročně přesouvají, se zasloužil slavný německý vědec Bernhard Grzimek. Tanzanie a Keňa tak dodnes ochraňují bohatství, které je považováno za jeden z divů světa.
Migrace pakoňů postupuje ve směru hodinových ručiček. V lednu se stáda nacházejí na jižních pláních Serengeti, kde začíná období dešťů. V únoru se stáda přesouvají na jih ke kráteru Ngorongoro. V dubnu, kdy období dešťů vrcholí, míří z vlhkých oblastí do západních savan a v červnu překračují řeku Grumeti.
Období dešťů končí. O "prázdninách" putují statisíce pakoňů k tanzansko-keňské hranici do rezervace Masai Mara, kde má tamní podnebí díky blízkosti Viktoriina jezera více srážek než zbytek buše v období sucha. Na konci srpna se pakoně několikrát brodí přes nebezpečnou řeku Maru a za ní vyhledávají napajedla. Ke konci roku se vracejí opět do Serengeti, které v řeči Masajů znamená Nekonečná země.
Spolu s pakoni putují i další fascinující zvířata - jejich nerozlučnými průvodci jsou zebry stepní (200 000 kusů) a poněkud odlišnou cestu podstupují i gazely Thomsonovy (těch je na 300 000). Každý z těchto kopytníků má vlastní potravinovou specializaci.
Proto si během přesunů nekonkurují - zatímco pakoně spásají vrchní části šťavnatých travin, gazely se na ušlapané a dokonale "posečené" savaně snáze dostanou ke kořínkům a drobným výhonkům.
Jan Svatoš (23)
V současnosti studuji fotografii na FAMU a žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Mým největším koníčkem je kromě fotografováni také geografie a cestování. Spolupracuji s několika geografickými magazíny, s nadací Člověk v tísni a s mezinárodním festivalem dokumentárních filmů o přírodě NaturVision. Můj největší sen se splnil letos, kdy jsem se zúčastnil fotografické expedice do Keni. Vedl ji fotograf a cestovatel Václav Šilha.
