Lebka 50 až 75 tisíc let starého pakoně Rusingoryx atopocranion je v čelní části výrazně vyklenutá. Pod touto „kupolí“ se skrývaly nosní cesty, které vedou vzduch z nozder do hrtanu. Něco podobného najdeme v čelních hřebenech některých hadrosaurůz období křídy. Hadrosauři byli býložraví, obývali otevřenou krajinu a ve stádech spásali pozemní vegetaci. Žili tedy navlas stejně jako o desítky milionů let mladší rusingoryxové.
Jako na fotbale
Mnozí paleontologové se domnívají, že hřebeny hadrosaurů sloužily zvukové komunikaci. U rusingoryxů nejprve předpokládali, že jejich nos napomáhal termoregulaci, případně že šlo o zbraň určenou k trkání. Anatomické zkoumání lebek ale ukázalo pravděpodobnější možnost: Nos snižoval výšku troubení rusingoryxů. V blízkosti stáda bychom tak zřejmě slyšeli něco podobného vuvuzelám, které tak milují fotbaloví fanoušci z Jihoafrické republiky. Nosní cesty lebek rusingoryxů podle akustických modelů dokázaly vyloudit zvuk o frekvencích mezi 250 a 750 hertzy. Do tohoto rozsahu spadá i troubení vuvuzel.
Utajená komunikace
Vuvuzelou ale schopnosti rusingoryxů nekončí: Zvuk mohl klesat až na úroveň infrazvuku, který ucho člověka ani většiny zvířat nedokáže vnímat. Pro společensky založené rusingoryxe to musela být obrovská výhoda – jedinci ve stádě se mohli vybavovat na velké vzdálenosti bez obav z toho, že je uslyší predátoři. Více si přečtete v novém čísle ABC.
Více o pravěku:
