Anebo je to Boží zrcadlo? I tak se Salaru říká, zejména těsně po dešti. Moc tedy neprší, ale i v těch pár kapkách se na bílém solném podkladu zrcadlí nebe takovým způsobem, až máte pocit, že jste uvázli v mracích. Přitom stojíte na dně jezera Lago Tauca, které mezi dnešní Bolívií a Chile leželo před 12 000 lety. Šlo o zbytek oceánu, který mezi sebe uvěznily vysoké hory. S postupným vysycháním stahovala voda sůl z okolních hor a nakonec se vypařila téměř úplně. Zůstala jen sůl. Přesnějji řečeno, přes miliardu tun soli na 10,5 kilometrech čtverečných.
O bohyni a slzách
Místní indiáni si myslí něco trochu jiného. Geologické vysvětlení nahrazují za mytologické. Podle jejich legend je sůl slzami smíchanými s mateřským mlékem horské bohyně Yanny Polery, která ho tu zanechala pro své oplakávané dítě. I když jde tedy o božský sediment, nebraní jim to v jeho pravidelné těžbě. Podle nejrůznějších odhadů odtěží místní podnikatelé kolem 25 000 tun soli ročně.
Lithiová zásobárna
Není to jen sůl, co přitahuje těžaře malé i velké. Kromě mnoha dalších minerálů je v Salaru významně zastoupené lithium, extrémně vodivý kov klíčový při výrobě akumulátorů. Podle současného poznání ukrývá území Bolívie 43 procent celosvětových zásob lithia, většinu z nich v Salaru de Uyuni.
Nenechte si uniknout:
Mrtvoly lokomotiv
Těží se zde, bude se tu těžit a těžilo se tu. Pozůstatky najdete na každém rohu. Snad nejvýraznější a nejslavnější je hřbitov lokomotiv několik kilometrů za okrajem Salaru. Parní lokomotivy z 19. století tu stojí jedna vedle druhé na zlámaných kolejích, pomalu je pohlcuje rez a na dobu, kdy odvážely vagóny naplněné minerály, mohou skutečně pouze vzpomínat, zvlášť když kolem nich sviští závodníci během dakarské rally – jedna etapa vede právě skrz Salar.
Ostrov činčil
I když se může zdát, že na solné ploše nenajdete nic živého, opak je pravdou. Uprostřed Salaru trčí nad bílé pláně ostrov, ve skutečnosti špička vyhaslého vulkánu, Isla Incahuasi. Cestovatelé na něm najdou gigantické kaktusy (rotou 1 cm za rok až do výše 12 metrů), kolonie činčil a spoustu fosílií.
Plameny na sněhu
Dobrá, ty fosílie jsou také mrtvé, tak se pojďme podívat na pravidelné živé návštěvníky – a nemyslíme tím turisty v terénních autech (když jsme u toho, podívejte se, jak česká motorkářka Dominika Salar přejela). Začátkem podzimu se bílá pláň a tůně začnou zbarvovat růžovými plameňáky několika druhů, pro které je Salar ideálním místem k námluvám. Vedle sebe stojí plameňáci Jamesovi a jejich příbuzní, plameňáci andští. Jak vám asi už dojde, nemají problém ohromnou bílou plochu najít.
Satelitní ladění
Dobře se na ní dívá také satelitům. Protože je pláň extrémně rovná, málokdy nad ní visí mraky (ty se před ní zastavují) a má skvělé odrazové vlastnosti pro infračervené záření, využívají jí v suchém období inženýři pro kalibraci satelitních přístrojů. Salar de Uyuni je zkrátka místem, kde se děje tolik věcí, že byste to do jeho mrtvolně bledé plochy nikdy neřekli.
