Island je místem, na kterém doslova zakopáváte o přírodní divy. Ať už jsou to mohutné vodopády, dramatická pobřeží nebo projevy vulkanické a geotermální činnosti, obklopuje vás síla přírody ze všech stran. Uprostřed Duhových hor se ale cítíte, jako že jste dorazili do srdce krajiny – přecházíte vrcholky a stoupáte po kopcích, které vypadají jako by je někdo obarvil zářivými vodovkami.
Přírodní malíř
Ten někdo se jmenuje příroda. Vzhledem k tomu, že Island je vlivem posunování kontinentálních desek v neustálém pohybu, dochází zde k časté vulkanické činnosti. Ta má za následek nejen katastrofy, ale také vyvrhování hornin a minerálů do krajiny. Právě vulkanismus je příčinnou krajinotvorby v Duhových horách – a nejde to přehlédnout.
Magický kámen
Hlavním důvodem přebarvenosti okolních kopců je ryolit. Sopečný materiál s vysokým podílem oxidu křemičitého vzniká v posledních fázích vulkanické činnosti a svojí barvou vytváří výrazné kontrasty. Čím je starší a zvětralejší, tím červenější odstín získává. Vzhledem k tomu, že půda je značně kyselá, neudržují se na ní žádné stromy nebo keře a hory tak mohou zářit do široka daleka. Nejlepší je pozorovat proměnu barev s postupnou změnou úhlu dopadající slunečních paprsků a po dešti (v mlze, o kterou tu také není nouze, nejsou vidět vůbec).
Skelná poušť
Do kopců dosahujících výšky mírně přes jeden kilometr nad mořem vystupují lidé po udržované stezce. Jakmile opustí nejkřiklavější srázy, zavede vás do pouště plné skla – nebo spíš materiálu, který vypadá jako černé sklo. Jde o obsidián, vulkanické sklo, opět z ryolitu. Při roztříštění vytváří ostré hrany, které v jiných částech světa sloužily jako řezací nástroje již v době kamenné. Bublinky zachycené ve skle během tuhnutí dnes slouží jako důležité svědectví o plynech, které během soptění unikaly.
Tohle vám nesmí uniknout:
Vyfukování
Celý Island jakoby byl tvrdou zátkou na obrazném komínu magma, které jde ze středu země. Najdete tu 130 sopek a 30 aktivních vulkanických systémů, tedy dost na to, aby mohlo kolem 332 000 Islanďanů používat jejich energii k vytápění domovů. Zároveň se podzemí projevuje na mnoha místech jako úniky plynů nebo páry – a právě toho je v Duhových horách více, než dost.
Stromy z páry
Místa, kde uniká horká pára, se nazývají fumaroly. Pára obvykle obsahuje kyselinu chlorovodíkovou, oxid syřičitý a sírový a sulfan, nejde tedy o voňavou kombinaci. Navíc bývá těsně u povrchu extrémně horká, v některých případech až několik set stupňů Celsia. Výtrysky bílé páry vyrážejí z Duhových hor na mnoha místech a připomínají fantastické stromy a pro krajinu se vlastně hodí mnohem více, než ty zelené.
Dvě duhy
Skrz Duhové hory vede jeden z nejkrásnějších treků na celém Islandu. Jmenuje se Laugavegurinn, zkráceně Laugavegur, což lze přeložit jako Cesta horkých pramenů. V současnosti má 55 kilometrů, které lze protáhnout ještě o 25 kilometrů až k jižnímu pobřeží. Tam na vás čeká odměna: 60 metrů vysoký vodopád Skógafoss. Ve vodní tříšti se často tvoří dvě až tři duhy. Na začátku cesty tedy po duze šlapete a na konci pod ní projdete.
