V absolutní tmě nevidí ani kočka. Takových míst ale není na Zemi mnoho - absolutní tma panuje vlastně jen v jeskyních a v hlubinách oceánů. Přesto i tady žijí tvorové, kteří musí hledat potravu a vyhýbat se nepřátelům. Někteří se spoléhají na jiné smysly: sluch, čich, hmat nebo vnímají slabé elektrické pole. Ale většina zůstala věrná zraku. A sama sobě svítí.
Světlo v hlubinách oceánů
Život v temných jeskyních je velice chudý. Největší množství živočichů, kteří se ve tmě spoléhají na své vlastní světlo, proto najdeme v hlubinách oceánů. Vědci z výzkumného ústavu v Monterey Bay v Kalifornii využili toho, že se podél kalifornského pobřeží táhne hlubokomořský příkop, jehož dno leží v hloubkách téměř 4000 m. A zmapovali druhy a množství svítících živočichů ve vodním sloupci od hladiny až po samé dno příkopu.
Podmořské vozítko
Jak se počítají svítící živočichové v hlubinách, kam se člověk dostává jen obtížně a může je pozorovat nanejvýš z okénka ponorky? Na pomoc přichází technika – speciální dálkově ovládané podvodní vozítko (Remotely operated underwater vehicle, ROV) vybavené kamerami. Vědci jej do různých hloubek vyslali celkem 240krát. Získali tak záběry více než 350 tisíc různých živočichů větších než 1 cm.
Svítí málo!
Zdálo by se, že není nic snazšího než spočítat vyfotografované nebo nafilmované svítící živočichy. Ale situace je složitější. Kamery zdaleka nejsou tak citlivé, aby dokázaly zaznamenat jen slabé světélkování. Prostředí oceánu od hloubek 300 m je přitom tak temné, že živočichové nepotřebují svítit příliš jasně. Většina z nich navíc často „zhasíná“. Šetří tak energií, na kterou je svícení náročné, navíc by k nim stálé světlo mohlo přilákat predátory.
Rozdělené hlubiny
Obrovské množství získaných dat přesto prozradilo vědcům spoustu zajímavostí. Především se ukázalo, že od hloubek 2000 m žije plno dosud neznámých tvorů – až 40 % z nich se vůbec nepodařilo určit. Počet svítících živočichů se s přibývající hloubkou příliš neměnil, ale měnilo se jejich zastoupení. Ve vodním sloupci od hladiny do 1500 m převládaly svítící medúzy a žebernatky, od hloubky 1500 m do 2250 m byli nejčastějšími svítícími živočichy červi. Nejhlubší místa příkopu pak osvětlovaly hlavně pulcům podobné vršenky.
Žahavci vedou
Kdyby se uspořádala soutěž o to, která živočišná skupina postaví nejpočetnější svítící družstvo, jednoznačně by zvítězili žahavci. Světélkovat dokáže přes 99 % jejich druhů. Naopak ryby a hlavonožci by moc skvělé místo neobsadili, světlo produkuje jen asi polovina z nich.
V celkovém součtu jsou však hlubokomořští tvorové absolutními mistry světla – až dvě třetiny obyvatel temnoty si dokáže na svůj svět posvítit. A to je obrovské procento. Vědci kvůli němu došli k závěru, že světélkování je vlastně docela běžnou a typickou vlastností živočichů.
Bioluminiscence a fluorescence
Živočichové mohou svítit dvěma základními způsoby. Prvním z nich je bioluminiscence. Světlo vzniká chemickou reakcí - oxidací molekul barviva luciferinu. Reakce je mimořádně efektivní – 96 % energie se vyzáří jako světlo a pouze 4 % uniknou do prostoru v podobě tepla. Biolumuniscence je podle potřeby řízena nervovou soustavou živočicha. Uvolněné světlo může být namodralé, zelené, žluté a vzácně i červené.
Ne všechny hlubinné ryby ale produkují svůj vlastní luciferin. Mnohé z nich svítí pomocí symbiotických bakterií, které žijí v jejich světelných orgánech – fotoforech. Odměnou za světlo je pro bakterie bezpečí a stálý přísun živin.
Druhým způsobem světélkování je fluorescence. Fluoreskující živočichové mají pod pokožkou tkáně schopné pohlcovat energii modrého světla, které k nim proniká vodou. Následně ji vyzařují v podobě světla s nižší energií a jinou barvou – zelenou nebo červenou.
U mořských živočichů se často kombinují oba způsoby svícení. Na souši je přirozenou fluorescencí vybaveno poměrně málo živočichů, nejznámější z nich jsou štíři. Vědci ale dnes dovedou vpravit do těla živočichů fluorescenční látky, takže světélkovat mohou třeba i obyčejné myši.
Proč svítit?
Důvodem může být vzájemná komunikace a hledání partnera k páření. Známým příkladem jsou světlušky. Samečci hledají za pomoci světla samičku svého druhu a podle typu světélkovaní poznají tu pravou: Světlo má u různých druhů různou intenzitu, barvu i odlišný interval blikání.
V moři slouží světélkování také k varování ostatních – napadený jedinec se prudce rozsvítí, zabliká a ostatní vědí, že se blíží nebezpečí. Někdy toto prudké světlo dokonce nepřítele zmate, takže od útoku ustoupí.
Opačný význam má světlo pro řadu hlubokomořských ryb – kromě komunikace jim také slouží při lovu. Tito dravci jsou obvykle vybavení dlouhým „vousem“ v blízkosti tlamy, na jehož konci je světelná „návnada“. Pokud se neopatrný živočich přiblíží, aby ulovil svítícího tvorečka, sám skončí v bezedné zubaté tlamě.
Některé druhy ryb, které se živí korýši, mají jakýsi červený „reflektor“ u oka. Využívají toho, že korýši červenou barvu nevidí. Mohou si tak na ně posvítit a přitom neprozradit svou přítomnost.
Svítící žába
Produkovat světlo dokážou nejen hlubokomořští tvorové, světélkuje i celá řada suchozemských tvorů. Nejznámější jsou různí zástupci hmyzu včetně u nás žijících světlušek. Světlo produkují také někteří tropičtí brouci kovaříci nebo zástupci dvoukřídlého hmyzu. Světélkovat může mnoho bakterií a existují i svítící žížaly. Nejnověji se mezi svítící živočichy zařadil první obojživelník – malá tropická rosnička tečkovaná (Hypsiboas punctatus) z amazonských pralesů. Její tenká průsvitná pokožka absorbuje světelné záření – stačí i světlo měsíce a následně začne zeleně až modrozeleně zářit. Svítí samci i samice, ale po významu tohoto jevu u žab vědci zatím pátrají.
