Naším nejběžnějším druhem je rejsek obecný (Sorex araneus), o kterém si můžete přečíst více v ABC 3/2018. I když u nás žijí téměř všude, dokonce i v městské zeleni, spatřit ho v přírodě je velmi nesnadné. Vyhýbají se příliš otevřeným místům, právě naopak, zdržují se v hustém podrostu, šmejdí ve spadaném listí, prohledávají skuliny pod kameny a kládami. Tam všude mohou najít něco k zakousnutí. Kořist přitom v těchto podmínkách jen těžko najdou zrakem, což jim ale nevadí, stejně ho nemají valný. Jejich hlavním smyslem je čich. A ten je zato mimořádně vyvinutý. V prodlouženém rypáčku mají dostatek místa na co největší plochu čichové sliznice, rejsek je tak schopen ucítit žížalu či broučí ponravu ukrytou pod zemí v hloubce přes 10 cm.
Malý velký bojovník
Přesto můžete přítomnost rejsků občas zaznamenat. Jsou to totiž samotáři, kteří nestojí o návštěvy jiných rejsků ve svém loveckém území. Pokud se na něj přesto cizí rejsek zatoulá, agresivně ho napadnou a vyhánějí. Ozývají se přitom hlasitými krátkými "výkřiky" - dobře slyšitelným pískáním. Když je pískání navíc doprovázeno šustěním listí, je jisté, že se v podrostu odehrává souboj dvou rejsků. Ale i když víte, že tam někde jsou, obvykle je nespatříte. Tak se alespoň podívejte na rejska pátrajícího po potravě na našem videu.
Rejsek není bělozubka
Rejska ovšem velmi snadno zaměníte s velmi podobnými bělozubkami (r. Crocidura). Obě tato zvířátka jsou přibližně stejně velká, žijí v podobných podmínkách a vyznačují se malýma očkama a prodlouženým rypáčkem. Hlavním rozpoznávacím znakem je zbarvení zubů. Rejskové mají oranžovou sklovinu, zatímco bělozubky, jak ostatně napovídá jejich jméno, mají zoubky čistě bílé. Tento poznávací znak není ovšem při pozorování v přírodě příliš užitečný, jen málokdy se podaří je přimět, aby na vás vycenili. Dobrým rozpoznávacím znakem ale mohou být i ušní boltce, zatímco rejskové je mají maličké, u bělozubek nápadně vystupují ze srsti. Z našich tří druhů bělozubek je nejběžnější bělozubka šedá (C. sauveolens), na kterou se můžete podívat na videu.
Bělozubky od rejsků ovšem dobře poznáte, když mají odrostlá mláďata. Samice je totiž vodí za sebou v tzv. karavaně, kde se první mládě zakusuje do ocásku matky a každé další do ocásku mláděte před sebou. Na tomto videu se bělozubky do karavany teprve řadí, ale přiložená fotografie je dostatečně výmluvná.
Plovoucí ocásek
O něco větší než rejskové a bělozubky jsou rejsci rodu Neomys. Tito hmyzožravci se přizpůsobili životu ve vodním prostředí. Výborně plavou a potápějí se, přičemž jim pomáhá ze stran zploštělý ocásek opatřený na spodní straně "hřebínkem" tuhých chlupů, který zvětšuje jeho plochu. Stejné plovací hřebínky mají i na zadních tlapkách. Jsou stejně draví, jako jejich suchozemští příbuzní, jen se specializují na vodní živočichy. Jsou to jedni z mála jedovatých savců světa, mají podčelistní jedové žlázy, díky nimž jsou schopni usmrtit i mnohem většího obratlovce, než jsou sami. Jejich kořistí se proto často stávají i žáby. Naše video vás seznámí s běžnějším z našich druhů, rejscem vodním (Neomys foedens).
