Když přichází v průběhu listopadu do našich končin mrazivé počasí, vyráží horolezci rozloučit se s končící sezonou - na Poslední slanění. Venkovní lezení má tedy odzvoněno a až do jara je jedinou vyhlídkou překližka, což je hanlivý výraz pro umělou stěnu. Z indoorového lezení si tímto způsobem dělá legraci kdekdo, ale umělá stěna není jen nedokonalou náhradou, případně tréninkovou pomůckou. Ve skutečnosti se jedná o svébytný sport s "vlastními pravidly", který se outdoorovému lezení místy ani nepodobá. Má i své vlastní soutěže, kterým vévodí Světový pohár a Mistrovství Evropy a světa. Závodí se v mnoha disciplínách - boulderingu, lezení na obtížnost, na rychlost a drytoolingu.
Balvanování
Bouldering (český ekvivalent by asi zněl "balvanování") je poměrně nová a čím dál oblíbenější varianta indoorového lezení. Boulder bývá vysoký až 5 metrů, jednotlivé chyty jsou označeny různými barvami (jiná barva, jiná obtížnost) a je často převislý. Vzhledem k nízké výšce boulderu se horolezci v této disciplíně nejistí. Když hrozí pád, odskakují na žíněnku. V rámci tréninku profíci často nelezou do výšky, ale traverzují. Nehezky česky - boulder oblézají zleva do prava a zprava do leva. Vylézt až na vrchol (top) takového boulderu není hračka. Některé z nich jsou tak obtížné, že to nedokáží ani ti nejlepší. Závodníci při soutěži testují své schopnosti na vícero boulderech, které musejí slézt za předem stanovený čas. Při rovnosti bodů rozhodují pomocná hodnocení, nejdůležitější je počet pokusů při cestě na top.
Z Čech až na konec světa
Na 10-15 metrů dlouhých cestách se na umělých stěnách obvykle lezou závody na rychlost a na obtížnost. Idea závodů na rychlost je prostá. Co nejrychleji vylézt přímou cestu a jednoduchou drahou na vrchol. Zkušení horolezci se dostanou v takovém závodě k času okolo 10 s a na vrchol doslova vylétnou! Při lezení na obtížnost není cesta k vrcholu tak přímočará. Dokonce se ani nepočítá s tím, že by se k vrcholu dostali všichni závodníci. Podstatné je, jak vysoko (míněn je nejvyšší chyt) se lezec dostal za určitý čas. Závodníci před vlastním pokusem nesmí pozorovat kolegy při jejich pokusech, aby pozorováním nevychytali tu nejhladší cestu.
Jak na kluzišti
Drytooling je už takovou trochu obskurní disciplínou. Lezecká trať je uměle zbudovaná konstrukce místy pokrytá ledem. Závodníci mají na nohou mačky a v ruce cepíny, s jejichž pomocí se dostávají na vrchol. Na rozdíl od lezení v ledu, které je outdoorovou záležitostí, jsou v drytoolu ledové části zjednodušeně řečeno napodobeny dřevěnými prvky. Představte si třeba dřevěný trám zavěšený pomocí lan ve vzduchu a lezce, který se ho drží dvěma cepíny, přičemž má nohy ve vzduchu.
Kde začít?
Všechny varianty lezení na umělé stěně mají něco do sebe. Pro začátečníka ale většina z nich není nejvhodnější. Svou roli hraje nutnost jištění, obtížnost i nakoupení drahého vybavení. Tohle všechno ale odpadá při boulderingu. Stačí si obout lezačky a hurá na stěnu!
Bezpečnost na umělé stěně
Obrovskou výhodou umělé stěny je bezpečnost. Na překližce jsou cesty mnohem lépe odjištěny než na normální skále. Jištění (kruhy a skoby, kterými za pomoci tzv. expresky provlékáme lano) jsou mnohem hustěji rozmístěny a v případě pádu zachytí lezce už po cca dvou metrech. Při outdoorovém horolezení se snadno může stát, že první jištění se nachází až 10 metrů nad zemí, což je dostatečně vysoko, aby pád způsobil těžká zranění, nebo dokonce smrt.
