V naší škole to občas nebyla moc legrace. Paní učitelka nám chtěla vysvětlovat, jak je to s iks a s ypsilon, i když to nikoho nezajímalo. My bychom raději hráli kopanou nebo dělali, že jsme piráti, jenže to nešlo. Ale jindy to byla i legrace a ani jsme nemuseli používat tenisáky plné vody a flusačky! Ona se totiž někdy paní učitelka tvářila jako naše maminky, i když naše maminky jsou pochopitelně úplně jiné. No a pak nám četla o malém Mikulášovi a jeho kamarádech. A oni se taky trápili s iks a ypsilon a chtěli hrát kopanou a zažívat dobrodružství a my jim rozuměli.
Příběhy malého Mikuláše začal René Goscinny psát na počátku 50. let dvacátého století. Bylo to ještě před jeho slavnými komiksy Asterixem či Lucky Lukem. Krátké příhody party kluků - a občas i nějaké té holčičky, se odehrávají v dokonalém dětském světě. Škola je otrava, ale zároveň se tam děje spousta zajímavého. Rodiče jsou divní, ale laskaví a oslovují se tatínku a maminko. A každý den je jako stvořený k nějakému dobrodružství. Jejich hrdinové se všemu věnují na sto a víc procent: ultra správňácké čutané, rvačkám i kouření na plácku za rohem. A mají schopnost na všechno v mžiku zapomenout, když se někde začnou rozdávat koláče.
To vše podané správným, přehnaně spisovným dětským jazykem: krásně šroubované věty, absurdně logické úvahy, zdravý podiv nad šílenstvím dospěláků. U nás byly dlouho známé jenom výběry poprvé vydané už v 70. letech. Teprve díky BB artu vyšel kompletní cyklus. V řadě útlých knížeček najdete tu nejzábavnější klučičí partu s vykutáleným Mikulášem, silným Albinem, hbitým Fridolínem, tlustým Vendelínem i Augustinem, co má bohatého tatínka… a taky Lojzičku, jistěže Lojzičku! I když nadšení nad fotkou nebo pojízdnou ordinací je úsměvný, humor Mikulášových příhod dosud nezestárl. Začněte Malým Mikulášem nebo Mikulášovými přestávkami.
