Oblohu křižují papoušci jak duhová letadla, z neprostupné zelené hradby kolem řvou opice a dřevo vratkého mostu pod námi nepříjemně praská. Pomalu se suneme pralesem. Se dvěma trabanty, maličkým fiátkem 126 řečeným Maluch a pětapadesát let starou motorkou Jawa 250. Kdyby se mě někdo před pár lety zeptal, jestli protáhnu takovou kolonu napříč Amazonií, zeptal bych se ho, jak na takovou pitomost přišel.
Magor s dvoutaktem
A nakonec jsem na to přišel sám. Vlastně to celé vzniklo úplně omylem někdy v roce 2006. Chtěli jsme jet Land Roverem, tím velkým dobrodružným offroadem, do Afriky. Plán měl jen jednu drobnou chybu. Neměli jsme Land Rover. Tehdy jsem dostal super nápad: pojedeme trabantem.
„To nejde. Trabantem fakt nejedu,“ smetli ho ze stolu všichni a já jsem s touhle parádní myšlenkou zůstal sám. Každý, komu jsem ji řekl, mě označil za magora. Dokonce jsme si to vzal k srdci a pozměnil plán: místo do Afriky pojedeme do Asie.
To nejde...
Sehnal jsem dva další cvoky a projeli jsme trabantem Asii. Po návratu se nás už na hranicích ptali, kam pojedeme příště. „Přes Afriku, jak jinak.“ „To nejde,“ řekli nám na to. Tak jsme dvěma trabanty přejeli Afriku.
A situace se otočila. Najednou se trabant v očích těch, kteří nám říkali, že to nejde, stal něčím mezi tankem Abrams a Hummerem. Kdybychom prohlásili, že s ním dojedeme na jižní pól, asi by nám to věřili. Najednou šlo všechno a to bylo skvělé.
Jen my jsme si nebyli tak jistí, protože před námi ležela Jižní Amerika. Čekaly nás vysoké Andy a neprostupná Amazonie. Nevěděli jsme, jestli bude těžší projet zničenými necestami deštného pralesa nebo se vyškrábat do výšek, kam se podívá jen málokteré auto na světě. Ale vyrazili jsme to zjistit.
Napříč pralesem
Amazonie, období sucha. Suneme se desetikilometrovou rychlostí a padáme do jam hlubokých jak malá údolí. Auta úpí a skřípou jak koráby v bouři. Neexistuje tu ideální stopa, jen úplně strašná a méně strašná. Tohle je BR319 – dálnice duchů. Dva malé žluté trabanty, ještě menší fiátek a stará motorka versus nekonečné zelené peklo. Když jsme do něj vjížděli, místní se na nás úkosem podívali a prohlásili jediné: „Neprojedete!“
Prkna mostu pod námi zaskřípala, dřevo povolilo. Dutá rána, křup a najednou koukáme do oblohy. Zadržujeme dech, chvilka ticha a je to dobré, stojíme, nepadáme. Sápeme se ven. Zadní kolo čouhá skrz most dolů. Odsud nevyjedeme, ale nehrozí, že bychom tu způsobili dopravní zácpu. Tuhle cestu prohlásili za neprůjezdnou už v roce 1988. Vynášíme z auta všechno, co něco váží – náhradní díly, kamery... Popadneme trabanta za blatník a zvedáme ho zpátky na pevnější prkna. Tohle by s Land Roverem nešlo.
Útěk z hračkářství
Dohromady je tu takových více či méně vratkých mostů 120. Kdysi tu byly potoky narvané do rour a nad nimi se táhla krásná nová asfaltová silnice. Ale prales si o tom myslel své a po několika obdobích dešťů byla cesta pryč. Asfalt zmizel, potoky si vymlely zpátky svá údolí a chatrné dřevo překlenulo jejich temně hnědou vodu, v níž se líně povalují kajmani.
Po týdnu trmácení (bez výfuku, s motorem opraveným lepidlem s vodou filtrovanou z řek, vypadlým oknem a poslední kapkou benzinu) konečně vjíždíme do první vesničky. Pár domků kolem cesty a v nich lidé zvyklí žít v srdci pralesa, které jen tak něco nerozhází. Ovšem žlutá kolona, která vypadá jako na útěku z hračkářství, je moc i na ně. „Můj bože!“ bylo první, co nám řekli. A pak nás pozvali na večeři. V pralese je prostě krásně.
Kam až vyjede trabant?
Ale nemáme vyhráno, po Amazonii nás čeká druhé velké jihoamerické A – Andy. Vrhli jsme se do toho na plný plyn. Někdy jsme jeli i čtyřicet! Nabíráme stovky výškových metrů a nevíme, kam se vlastně škrábeme. Začíná se nám trochu točit hlava. Žvýkáme lístečky koky proti výškové nemoci a noříme se do mraků, na které jsme před pár hodinami koukali zdola.
Čtyři tisíce a stále stoupáme. V téhle výšce by nám podle odborníků měly nastat velké problémy. Auta i motorka ale pořád jedou. Stejně pomalu, jako jely o tisíc metrů níže, ale jedou. Občas dokonce předjedeme náklaďák. Výškoměr ukazuje 4500 metrů nad mořem, stále stoupáme... Konečně, cesta se láme přes hřeben – 4868 metrů nad mořem! Tak vysoko žádný trabant nikdy nebyl. Máme rekord pro auta s dvoutaktním motorem!
Od oceánu do oceánu
Po dvou měsících putování jsme pod Andami. Probouzíme se na pláži nádherného nekonečného Pacifiku, přejeli jsme Ameriku od východu k západu! Mokrý písek je pevný jak asfalt, voda pod koly stříká do všech stran. Jenže to není jen tak, jezdit v mořské vodě. Jawa zastavuje. Brzdíme i my v autech, abychom pomohli. Špatný nápad! Zvedají se vlny. Ještě před chvílí stála auta dobrých 20 metrů od vody, a teď se na ně valí oceán. Během vteřin jsou kola hluboko zabořená, jako by stála v tuhnoucím betonu. Kopeme vším, co máme po ruce. Voda stoupá, házíme důležité vybavení nahoru. Oceán se valí skrz kabinu. Zkoušíme plný plyn, výsledkem je jen bílá pára a zaplavený motor v nejvyšších otáčkách. V horečném tempu to zoufale opakujeme pořád dokola. Konečně... Chtělo by se říci, že vítězíme nad oceánem, ale pravdou je, že zdrháme. Byli jsme už v mnoha průšvizích, ale tenhle byl největší. Poprvé jsme mohli přijít o auta – dokonce o všechna najednou.
Na konci světa
Jsme o mnoho tisíc kilometrů jižněji. Oceán je tu znovu, ale v bezpečné vzdálenosti, dole pod útesem. Temně hnědý a ledově studený, stejně jako vítr vanoucí z Antarktidy. Jsme na konci světa. Na konci poslední cesty v Jižní Americe, která ani není na mapách. Dál už není nic.
Ujeli jsme přes dvacet tisíc kilometrů. Zkoušeli zlomit rychlostní rekord na největší solné pláni světa, drkotali se po nejkrásnější cestě Jižní Ameriky, snažili se probojovat k právě probuzené sopce, viděli hroutit se ledovec, létat hejna papoušků nad palmami i běhat lamy po nekonečných pampách. Žasli jsme nad staletými inckými památkami i opuštěnými městy, která vypadala jako po apokalypse. Potkali desítky lidí, kteří nám pomohli, i stovky těch, kteří nám mávali a usmáli se, když nás zahlédli.
A teď jsme tady. Není tu žádná cedule, žádný památník, žádný uvítací výbor. Jsme tu jen my a náš splněný sen. Stačilo, že jsme se ho drželi, byli tvrdohlaví, když nám někdo říkal, že to nejde, a měli trochu štěstí ve chvílích, kdy jsme vyjeli z mapy. Takže pojedeme dál. Austrálie čeká!
