Tunelem do boje: Na bojišti první světové války

Tunelem do boje: Na bojišti první světové války
Sdílej
 
Navštívili jsme s ábíčkem jedno z nejznámějších bojišť velké války: okolí francouzského Verdunu. Ani sto let nezahladilo válečné jizvy v krajině.

 

Zákopy západní fronty protínaly v první světové válce Francii v délce 650 kilometrů. A nešlo jen o jednu linii. Na obě strany fronty to byly celé systémy obranných linií. Skládaly se zpravidla ze tří a více zákopů za sebou, oddělených otevřenými planinami se zábranami z ostnatého drátu. Zákopy doplňovaly pevnosti a pevnůstky a daleko za frontovou linií opevněná postavení dělostřelectva. Právě proto byla fronta téměř neproniknutelná a vojáci byli uvězněni v zákopech skoro na stejných pozicích po dlouhé čtyři roky.

Patová situace

Pokud se fronta pohybovala, bylo to v zpravidla na krátkých úsecích, a to o několik kilometrů nebo jen o stovky metrů. Pak útok narazil na druhou, třetí, čtvrtou linii nepřátelských zákopů a vyčerpaní vojáci se museli stáhnout. Každý útok znamenal obrovské ztráty na životech. Bylo tomu i v případě argonnské oblasti, kterou jsme navštívili. Přímo na řece Meuse (čti Máza) leží město Verdun (čti Verdén), které se proslavilo jako jedno z nejkrvavějších bojišť velké války. Zhruba 25 kilometrů na západ od Verdunu je malá vesnice Vauquois (čti Vukva), která už tolik známá není, přestože v této oblasti patří k nejvýznamnějším. Právě sem směřovala naše výprava.

 

Legiovlak: Projděte se naší slavnou historií

Legiovlak: Projděte se naší slavnou historií

Neveselý kopeček

Na vesnici Vauquois je nejzajímavější kopec, který stojí v otevřené krajině na místě, kudy procházela fronta. Proto byl významným strategickým bodem. Přímo na vrcholu stávala vesnice, a když se francouzská armáda střetla s německou, fronta se ustálila tak „šikovně“, že z vesnice směrem na sever bylo skvěle vidět na německá postavení i daleko do zázemí. Ovšem směrem na jih bylo zase jako na dlani vidět francouzské postavení. Kdo držel kopec, mohl sledovat pohyby nepřítele, ale hlavně velmi přesně navádět svou dělostřelbu na cíl. A těmi šťastnými byli od září 1914 Němci. Francouzi se proto rozhodli, že dobudou kopec za každou cenu. Od února 1915 podnikali jeden krvavý útok za druhým. Nakonec se jim povedlo pozici na vrcholu dobýt zpět.

Jako krtci

Pokračování bylo kuriózní. Francouzi drželi jižní část vesnice, Němci severní a přes hlavní a jedinou ulici stříleli z oken do oken obsazených domů na nepřítele. Budovy nakonec spadly a obě strany v troskách vesnice vybudovaly zákopy. Ustoupit nehodlala ani jedna armáda. Ze svých stran kopce začaly kopat a budovat systém šachet a chodeb. V něm pak vojáci po několik let žili a snažili se přelstít, podkopat a vyhodit do vzduchu nepřítele. Během války bylo uvnitř kopce odpáleno 519 náloží. Žádná však nebyla natolik destruktivní, aby zničila nebo vyhnala protivníka. Tak to trvalo až do září 1918, kdy německé pozice zničilo americké dělostřelectvo (francouzští spojenci) a kopec konečně dobylo.   

Video se připravuje ...

Ábíčko na stopě Velké války ve Francii • Zdroj: ABC

První Češi?

Vrchol kopce je dodnes zvrásněný obrovskými krátery po podzemních výbuších i po americké dělostřelbě. Zachovalý systém tunelů má celkem 17 kilometrů a dostanete se dovnitř pouze s místním průvodcem na objednání. Toho jsme využili i my. Náš průvodce Denis mluvil čistou angličtinou a takový je tu mezi průvodci jediný. Není proto divu, že sem z Česka nikdo nejezdí. Denis dokonce tvrdil, že jsme jeho první klienti z České republiky. Kromě podzemí Vauquois si pro nás připravil okružní projížďku po okolí, které je doslova prosyceno válečnou historií.

Podzemní město

V tunelech jsme byli s Denisem naprosto sami. Ze stěn sálá vlhkost, pod nohama klouže bahno, a přestože je část tunelů elektricky osvětlena, na člověka dopadá stísněná atmosféra. Mnohá zákoutí vypadají, že nebyla opuštěna před sto lety, ale docela nedávno. Tunely propojují malé místnosti, které sloužily k různým účelům – od ubikací mužstva či důstojníků přes polní kuchyně, umývárny, nemocnice až po modlitební kaple. Vojáci tu drželi služby dlouhé 28 dní. Během nich vylézali na povrch pouze na hlídku v zákopech. Někteří nechodili ven téměř vůbec, například personál nemocnice, kuchaři a především ženisté, jejichž práce byla budovat tunely. Ve vyčištěné části tunelů jsou tu a tam naaranžované nalezené části výstroje, munice, ostatního vojenského materiálu a především skleněných lahví, v nichž vojáci uchovávali pitnou vodu.

Století tanků: Jak vznikly první pásovce

Století tanků: Jak vznikly první pásovce

Vybuchne to?

Navštívili jsme ale i část tunelů dosud nevyčištěných. V prostorách německé podzemní nemocnice, kterou byste od ostatních tunelů určitě nerozeznali, jsme dokonce objevili hromadu nevybuchlých granátů. Trochu mě znervózňovalo, že to bylo v místě, kde byl částečně propadlý strop. Říkal jsem si, že když granáty nevybouchnou, určitě dostaneme aspoň nějakým šutrem po hlavě. Pod granáty se v kamenné suti na zemi povalovalo cosi žlutého. Kus kosti! „Je tady kost!“ hlásíme Denisovi. „Myslíš, že je lidská?“ „A čí by byla?“ odpovídá lhostejně. „V těchto polních nemocnicích se hlavně umíralo.“ Dívali jsme se na kost a přemýšleli, kdo na tomto místě před sto lety zemřel. Válka je tu nejen cítit na každém kroku, ale dokonce vidět na vlastní oči. Celé století její hrůzu dosud ani zdaleka nesmazalo.

Hroby jsou všude

Z Vauquois jsme se vydali na nedaleký hřbitov. Leží na něm 4378 francouzských vojáků, kteří zemřeli v bojích o kopeček. Většina z nich je tu už od války, ale další stále přibývají, jak se jejich ostatky postupně objevují při průzkumech tunelů a okolí. Jejich totožnost prozrazují identifikační známky, data úmrtí zase záznamy nezvěstných, které se u jednotlivých pluků vedly. Navštívili jsme ještě dva vojenské hřbitovy. Jeden německý, velmi skromný s prostými železnými kříži černé barvy, a jeden americký s náhrobky s bílého mramoru. Tím byl Meuse-argonnský americký hřbitov, nejslavnější a největší americký válečný hřbitov na evropském území. Je tu pohřbeno 14 246 vojáků, z toho dvě ženy, přičemž všichni padli v této oblasti mezi 26. zářím, kdy tu Američané poprvé zasáhli do bojů, a 11. listopadem 1918, kdy válka oficiálně skončila.

Stařičké tanky v akci

Stařičké tanky v akci

Na místě činu

Nezapomněli jsme se podívat ani k samotnému Verdunu. Bitva zde trvala 300 dní od 21. února do 19. prosince 1916. Na obou stranách padlo na 700 000 vojáků. O co se zde bojovalo? Inu, město Verdun je obestavěno několika pevnostmi, které Němci chtěli za každou cenu dobýt. Nejsilnější byla rozlehlá betonová pevnost pod příkrovem zeminy porostlé udržovanou travou – Fort Douaumont (čti Fort Duamó). Ta padla do rukou Němců pouhé tři dny po zahájení bitvy a Francouzi ji vybojovali zpět až po více než devíti měsících. Přesto neměl Verdun ani po deseti měsících bojů vítěze. Armády prakticky skončily na stejných pozicích, na nichž začaly.

Válečné jizvy

Výraznou zastávkou při objíždění míst velké války se pro nás stal památník nazývaný Kostnice Douaumont. Je součástí hřbitova s 16 142 hroby francouzských vojáků. V budově kostnice jsou uloženy ostatky dalších 130 000 vojáků obou znepřátelených stran. Většina okolí je zarostlá smíšeným lesem a vypadá celkem poklidně. Ovšem kamkoliv do lesa vstoupíte, najdete zřetelné stopy války. Hroby, zákopy, všudypřítomné krátery po dělostřeleckých granátech. Krajina, která se z velké války nevzpamatovala ani po sto letech.      

Více o historii

Před sedmdesáti lety byla poprvé odpálena atomová bomba

Před sedmdesáti lety byla poprvé odpálena atomová bomba

Vzpomínka na Fandu Kobíka: Legendární výtvarník ABC

Vzpomínka na Fandu Kobíka: Legendární výtvarník ABC

 

Články odjinud