Volám o pomoc, ale marně

Zdravím Mourrisone. už delší dobu potřebuji s někým probrat moje problémy a vážně nevím, co si mám počít. Je jich tu hned několik, ale ač jsem si od rodičů několikrát zažádala psychologa, jako odpověď jsem dostala akorát to, že jsem už přece v pořádku, protože se nehádáme. Pro kontext, s rodiči jsem mívala dříve, tipuji ještě 2 měsíce zpátky, velké hádky, které několikrát vyvrcholily i do násilné podoby. Moje matka se přede mnou během nich také celkem dvakrát snažila zabít před očima, a vše mi dávala za vinu. Od té doby, co beru antidepresiva, se naše hádky neopakovaly, avšak když se k nim směřuje, chytnu neskutečný záchvat paniky, většinou se začnu klepat, bouchat se do hlavy nebo se snažím řvát, ale nejde to. Mám diagnostikované pouze úzkostné deprese, což znamená, že každý den beru spoustu prášků, které mě utlumují, ale i tak se tyto stavy objevují. Prášky mám zhruba 3 měsíce, sama jsem si všimla hned několik pokroků, jako to, že už nemám mé stavy tak často. Ale za to, když se jen něco malého pokazí, chci si co nejdřív a čímkoliv ublížit. Nevím, jak to mám vysvětlit rodičům, protože mě nikdy nepochopí. Vždy, když jim řeknu, že se nesnáším, že si nikdy nenajdu žádné kamarády, že jsem ošklivá, celkově mám vybudovanou velkou nenávist vůči sobě, ale na to mi to akorát vyvrátí a nazvou to ,,teenagerské problémy,,. Nesnáším se za to, nevím co se sebou, vypadám strašně, mám sotva dvě kamarádky, protože všechny jsem odstřihla. Dříve jsem měla spoustu kamarádů na internetu, ale kvůli těm všem problémům co mám, jsem je musela odstřihnout, neuvěřitelně si to vyčítám a přijdu si jako strašný člověk. Ale nemůžu se k nim vrátit. Připomíná mi to, kdy jsem se měla nejhůř v životě a textování mi často způsobuje panické záchvaty. Mám strach, určitě si nikdy nenajdu někoho, kdo by mě měl rád, proč by mě vůbec měl rád? Nic nezvládnu udělat pořádně, je mi vše jedno, špatně se učím, špatně jím, mám podváhu, jsem až moc hubená a do toho ještě hnusná, takhle si v životě nikoho nenajdu. Nechci být sama, jsem neustále sama a mám z toho hrůzu, určitě takhle budu do konce života, protože kdo by se se mnou bavil. Opravdu si říkám, že by bylo mnohem lepší to ukončit. Můj stav se vůbec nezlepšuje, i když to na oko vypadá, že ano. To se mám neustále řezat a hádat se s rodiči, abych jim dokázala, že potřebuju pomoct? Nevím, nevím co se sebou. Kéž bych věděla, co mám dělat. Omlouvám se, že to sem píšu, jen už skutečně nevím, co mám dělat, může se to vůbec ještě zhoršit? Tady už budu končit, ještě jednou se omlouvám.

Odpověď

Milá anonymko, nemáš vůbec proč se omlouvat. Jsem moc rád, že jsi mi napsala takový upřímný a otevřený dopis. I když mi je z něho smutno. Věř mi, že každý z nás v životě prochází obdobím, kdy je tzv. všechno špatně, má pocit, že ho nikdo nemá rád a nevidí světýlko na konci tunelu. Zkus si vzpomenout na chvíle, kdy jsi byla spokojená a šťastná a věř, že se zase vrátí. I na sobě si najdi vlastnosti (a že jich bude!), kterých si ceníš – např. umíš naslouchat kamarádům, umíš poradit, nabídneš pomoc, jsi upřímná. Věř mi, že se najdou lidé, kteří si jich budou nadevše vážit. Vyhýbej se všem situacím, které by tě mohly rozrušit (hádky s rodiči, kontakty s nepříjemnými kamarády a tak). Podle toho, jak svoje stavy popisuješ (a hlavně si je uvědomuješ), si myslím, že by bylo dobré navštěvovat psychologa. On ti poradí, jak s nimi pracovat. A hlavně časem naleznete jejich příčiny a zdroje. Píšeš, že rodiče tě v tom nepodporují. Svěř se s tím nějakému dospělému, kterému věříš – prarodičům, učiteli, školní psycholožce nebo třeba mamince kamarádky. Věřím, že se mezi nimi najde někdo, kdo ti pomůže. A kdyby ne, zajdi si za svým lékařem (pediatrem) a pověz mu všechno, co jsi mi napsala. Budu moc rád, když mi napíšeš, jak to dopadlo. Mourrison

Sdílej
 
 

Dělají se mi pupínky, ale není to akné

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě zeptat na něco, co se mi dělá na obličeji, nejvíc kolem očí. Jsou to takové bílé pupínky, ale nejde to vymáčknout. Není to akné, taky to vůbec nebolí, ale nelíbí se mi to. Petr

Jak dlouho můžu mít tampon?

Ahoj Mourrisone, od tý doby, co mám menstruaci, tak nepoužívám vložky, ale jen tampony. U vložek je to jasné, ale jak dlouho můžu mít tampon? Jak dlouho vydrží a jak často bych měla tampony vyměňovat? Díky za odpověď, Kristýna.

Líbí se mi, ale necítím se na vztah. Je to normální?

Ahoj Mourrisone, líbí se mi jedna holka ze školy a vím, že se jí i já líbím. Jednou jsme se spolu bavili, že bychom spolu chtěli chodit, ale že se na to ještě necítíme. Myslíš, že to vadí, když spolu budeme zatím jen kamarádit?

Chci ochutnat pivo a víno, ale bojím se

Ahoj Mourrisone, strašně mě láká ochutnat pivo nebo víno, ale jeden kluk mi řekl, že bych mohl být hned závislej. Je to pravda? Jáchym

Bojím se prvního sexu

Ahoj Mourrisone, já vím, že se nato ptát ještě moc brzo, je mi teprve 13, ale mám hroznej strach, až budu mít s nějakým klukem poprvé sex.

Co mám dělat, když mi smrdí z pusy?

Hoj Mourrisone, co mám dělat, když mi pořád smrdí z pusy? Jaké jsou příčiny zápachu z úst? A co proti tomu dělat? Kuba

Prodají mi kondomy, i když mi ještě nebylo 15?

Ahoj Mourrisone, prodají mi v obchodě kondomy, když mi ještě nebylo 15?

Jak přestat pít colu?

Ahoj Mourrisone, chtěl bych od tebe poradit, jak přestat pít colu. Nechci to říkat našim, protože to ani nevědí, ale denně si kupuju tak tři petky. Někdy taky piju něco jinýho, ale kola mi fakt chutná. Albert

Sdílel moji soukromou fotku, co mám dělat?

Ahoj Mourrisone, jednou jsem poslala jednu fotku kamarádovi, ale byla určená jen jemu. Teď jsme se pohádali a on tu fotku veřejně sdílel, takže ji vidí všichni. Hrozně mě tím naštval a já nevím, co mám dělat. Romana.

Mám problém s první láskou

Ahoj Mourrisone, mám problém. Jde o kluka. Poprvé jsme se viděli, když mi byly 3 a jemu 5 (to si samozřejmě nepamatuju). Potom jsme se viděli, když mi bylo 11. Nikdy se mi nelíbil, ale najednou jsem se extrémně zamilovala. Byli jsme spolu na apaluše a pořád jsme se na sebe dívali a několikrát jsme navázali i rozhovor. Potom jsme se potkali v hospodě a povídali si o našich zájmech, kde bydlíme, co studujeme a tak. Já jsem se ho potom zeptala, jestli někoho má. On řekl, že ne a potom se mi vyhýbal, ale stejně se na mě díval. Bohužel to byl poslední den, takže jsme se už jen rozloučili. Doma jsem mu potom napsala a on mi odepsal a dalo by se říct, že si píšeme, ale na odpověď čekám kolikrát i celý den, už si říkám, že nemá zájem, ale pak odepíše hrozně mile. Omlouvám se, že se tak rozepisuju, ale už se dostávám ke konci. Ráda bych mu řekla, co k němu cítím a třeba ho někam pozvala, ale co když mě odmítne? A neměl by tohle udělat spíš on? Já se právě bojím, že i když mu je už 16, příliš se stydí a neudělá to. Nebo mě jednoduše nechce. Moc prosím o radu. Štěpánka (mimochodem mně bude 15 let)