Bratranec se mnou nechce mluvit

Zdar Mourrisone, mám problém se svým bratrancem. Nechce se mnou vůbec mluvit! Jenom občas se mnou mluví. Předem díky. Michal, 9 let

Odpověď

Ahoj Michale, nepíšeš, kolik je bratranci let – takže nevím, jestli na něj náhodou nejsi moc malý, anebo naopak dost starý. V tom by mohl být zakopaný pes. Pokud jste tak přibližně staří, zkusil bych s ním navázat hovor na téma, které jeho zajímá. Například pokud rád sportuje, tak o sportu, jestli má raději počítače, tak o nich. Zkrátka a dobře se ho snaž zaujmout jeho oblíbenou činností – to by mohlo zabrat. Pokud ne, můžeš ještě zkusit třeba pozvání do své party, do kina nebo někam ven. Jestli nic z toho nevyjde, tak si myslím, že nemá smysl se za každou cenu donekonečna vnucovat. Nikoho nemůžeš násilím přinutit k tomu, aby se s tebou kamarádil. Mourrison

Sdílej
 
 

Bojím se přijímacích zkoušek

Ahoj, je mi 14 a mám pocit, že nedám přijímačky.

Bojím se, že jsem hypochondr

Ahoj Mourrisone, mám poslední dobou problém s docela velkou hypochondrií (nevím, jestli jsem to napsal dobře), no ale k věci, mám problém s tím, že si občas myslím, že mám HIV, roztroušenou sklerózu, syfilis, myslím si také, že jsem nějakým způsobem dostal do sebe heroin a podobné a zkratka mě to asi stresuje kvůli tomu, že se o všechno zajímám, třeba hodně o jedy, alkaloidy, drogy a podobné, poslední dobou si myslím, že jsem užil THC a že teď jsem bez emocí, trpím poslední dobou hroznýma migrénama a většinou jenom z rána a v průběhu dne je to lepší, ale s tím THC je to složitější, myslím si, že jsem ho užil, protože jsem byl s kámošema venku a chodili jsme různě po vesnici a našli jsme někde v houští takovou pěstírnu, bylo to na podzim a vlastně každý si vzal květ a nějaký suvenýr no a já vzal si listy a kámoš mi to dal do pití, vím, že se to rozpouští v tucích a v listech není THC (možná stopové množství) a vlastně kámoš udělal to, že tam udělal takový dým pomocí tlaku, který vyvinul na petku tím, že jí zkroutil a já to vypil a v tu dobu nějak 4 hodiny jsem necítil nic, ani takové klasické účinky, např. hlad atd. Jsem hrozně vystresovaný a cítím se poslední dobou prázdný, pořád na to myslím a je mi špatně, i když vlastně vím, že jsem se sčoudit nemohl, nerad to píšu, ale bývám do toho taky hodně nadržený, abych se přiznal, a poslední 1 měsíc vůbec nejsem, známky ve škole se mi nějak nezhoršily, 1 občas 2, a to je tak vše. Omluv mi, prosím moje gramatické chyby.

Měřím 149cm a vážím 46kg

Ahoj Mourrisone, měřím 149cm a vážím 46kg. Nejsem moc tlustej, David

Můj život mi připadá nezajímavý

Ahoj Mourrisone, mám moc, že je můj život o ničem. Ostatní mají spoustu kamarádů, koníčků, pořád někam chodí, furt se smějou a tak. Já mám jen jednu kamarádku a vlastně nechodím do žádnýho kroužku. Denisa

Potřebuju oporu

Dobrý den Mourrisone, omlouvám se, že už sem píšu po druhé, ale opět jsem potřebovala nějakou oporu a zjistila jsem, že moje minulá zpráva nebyla tak úplně upřímná a spoustu věcí jsem vynechala. Také se omlouvám, jelikož přesně nevím, jak si mé problémy v hlavě uspořádat, a tudíž je pro mě složité zformulovat je do podoby, která by byla srozumitelná.  Takže, nejspíš začnu tím, jak jsem se do této pozice dostala. Dříve jsem mívala spoustu kamarádů na internetu, v mém osobním tudíž  „reálném" životě jsem měla maximálně jednu dobrou kamarádku, jelikož jsem většinu svého času věnovala právě těmto virtuálním kamarádům. Jenže, tenhle „životní styl" se logicky nedal zvládnout, poněvadž těch kamarádů nebylo 10, ani 20, ale někdy i kolem 200. Nikdy mi to nebylo dost, pořád jsem si připadala, že jsem na to sama, a tak jsem stále a stále sháněla nové lidi. Začala jsem se dost uzavírat ve svém vlastním pokoji, dalo by se říct i ve svém vlastním světě a toho si všimli i moji rodiče. Začaly obrovské hádky, neboť jsem mým kamarádům na internetu věnovala všechen můj čas, nezbýval mi čas ani na rodinu, tak ani na domácí mazlíčky, školu, či jídlo a hygienu. Začala jsem být více agresivní k mým rodičům a vyvrcholilo to až do situace, kdy jen pobývání v mém pokoji bylo nesmírně náročné. Chci tu jen vyzdvihnout pár nejhorších situací během hádek s mými rodiči, které později měli velký důraz na mojí psychiku. Když se moje matka snažila zabít, celkově dvakrát, důsledkem našich hádek. Jednou dokonce i omdlela, několikrát dostala neskutečný záchvat a zhroutila se mi celá rodina před očima, bylo to něco strašného a doteď si procházím panickou atakou kdykoliv jen na tuto událost myslím. Také mi můj otec záměrně rozbil telefon, když jsem na něm bývala dost závislá (z důvodu mých přátel, které jsem na něm měla) a tu noc jsem doslova prosila mé rodiče, aby mě zbavili života, že už tu nechci být, no zkrátka jsem jim udělala velké divadlo. Od té doby jsem čekala na psychology, na psychiatry, ale stále nikdo nebyl volný. Až tento prosinec jsem se konečně dostala na psychiatrii a byla mi diagnostikována úzkostní deprese. Dostala jsem dva prášky, antidepresiva a prášky na spaní. Spravila se mi váha, s rodiči už vycházím skvěle, to samé i s mým starším sourozencem, ale těch kamarádů, kteří na mě měli velice špatný vliv, jsem se zbavila teprve nedávno. Mělo to hned několik důvodů, jeden z nich byl ten, že jich na mě jednoduše bylo moc a chtěla jsem se soustředit na sebe a na školu, ale ten hlavní důvod byl, že neprospívali mému zdraví. Chytala jsem neskutečné úzkosti kdykoliv, když jsem měla jen otevřít svůj telefon, a tak nějak jsem se začala jen a jen zhoršovat. Další, pro mě nejhlavnější důvod byl jasně ten, že jsem, se svým způsobem, vydávala za někoho, kdo jsem nebyla. V té době jsem byla neuvěřitelně zmatená a bylo mi vtloukáno do hlavy, že mě budou mít lidi radši jako kluka. Proto jsem si ostříhala vlasy, celkově změnila vizuál a začala se chovat, přezdívat si a dokonce i tvrdit, že jsem kluk. Neskutečně toho nyní lituji, jelikož už vím, že to tak nebylo a já jsem byla jen zmatená. Proto jsem je všechny z mého života odstřihla, zablokovala si je, bez jediného slova. Uvědomuji si, že to ode mě nejspíš bylo zbabělé a nesprávné, proto se také cítím tak špatně, ale potřebovala jsem to udělat. Zlom ale nastal, když tito mí bývalý kamarádi začali psát kamarádům z mého okolí, (s kterými například chodím do školy) spoustu nadávek na mě, jak mě nesnáší, že mám umřít, a že si zasloužím jen to nejhorší. Konečně jsem si myslela, že se to všechno jen zlepšuje. Našla jsem si pár kamarádů, mám lepší váhu, ale tohle mě zase položilo. Cítím se strašně, ale na jednu stranu se jim nemůžu divit. Asi jsem vážně špatný člověk, proto možná nemám více přátel. Také mě neskutečně tíží to, že nemám ani kapku sebevědomí. Nesnáším své vlasy, oči, pleť, všechno. Každý den se setkávám s pocitem, že mě nikdo nemá rád, že jsem k ničemu, a že mě nesnáší. Ale někdy mám zase stavy, kdy si myslím, že jsem milována svou rodinou, svými přáteli, ale potom mě přepadne špatná nálada a nic jiného než nůž či žiletka v ruce nepomůže. Omlouvám se za dlouhou zprávu, jen jsem se potřebovala někomu konečně svěřit. Přeji Vám hezký zbytek dne.

Ze zpráv je mi smutno

Ahoj Mourrisone, rodiče mají pořád puštěnou televizi a tam jsou pořád zprávy z Ukrajiny. Pořád tam vidím mrtvé nebo zraněné lidi a je mi z toho hrozně smutno. Co mám dělat? Olga

Co dělat s kamarádem na návštěvě?

Ahoj Mourrisone, už delší dobu chci na návštěvu pozvat svého velmi dobrého kamaráda, jenže nevím, co s ním budu dělat. Chodí se mnou na judo, ale jinak se už nestýkáme, protože chodí na jinou školu. On byl mou poslední návštěvou, než začal koronavirus. Od té doby u mě na návštěvě nikdo nebyl, jen já párkrát u jiného kamaráda, ale ten byl celou dobu na počítači, nebo provokoval jeho mladší sestru, což mě nebavilo. Poradíš mi prosím, co je vhodné takhle dělat? Mám třeba připravit nějakou deskovku nebo tak? Já totiž vůbec nevím, co na návštěvách dělají moji vrstevníci a je mi trapné se na to někoho ptát. Díky za radu, Jarda 13 let.

Mám „divné“ zájmy

Ahoj Mourrisone, chtěla bych si potvrdit otázku, jestli jsem divná nebo ne. Podle toho jak se na mně okolí dívá, si přijdu, že divná jsem. Moje koníčky, to co mně zajímá, to jak se vyjadřuji a chovám ve společnosti, může lidem připadat a připadá divné. Lidé, kteří jsou se mnou v bližším kontaktu, by se mne nejraději spíše stranili, pokud bych jim o sobě pověděla víc, než je nutnost. Vím to, protože se mně straní vlastní máma, se kterou bydlím a děsím ji,(což mi sama párkrát již zpětně řekla). Abych to třeba trochu specifikovala, děsí ji moje zájmy a chování, jako kdybych byla psychopat. Mám ráda zbraně, druhou světovou válku, velmi se zajímám o gore, chirurgii, pitvu a mnoho dalšího spojeného s násilnými činy a smrtí jako třeba jatka. Avšak černý humor mám také velmi ráda, což je problém protože občas dělám strašné vtipy i když se to fakt nehodí. Mámu nejvíc zneklidňuje to, že spíme ve stejné místnosti a tím, že ji skoro celý den nevidím (práce, škola atd..) tak s ní chci mluvit alespoň v ten večer, ale nemám moc o čem, protože ona už nemá sílu odpovídat na klasické otázky, a tak začnu mluvit o tom, co mně zajímá a co jsem viděla. Umím velmi dobře popsat a rozebrat události až do podrobna, takže jsem jí byla schopna velmi VELMI moc dobře popsat třeba video, kde byla kráva na jatkách, nebo když jsem se jí zeptala: ,,víš, jak se zabíjí psi v Číně?'' a ona odpověděla: ,,ne, nevím'' popsala jsem jí všechny způsoby a pak i našla a snažila se ukázat jí video. To je jeden z příkladů co ji děsí. Nejvíc ji na tom děsí to, že se u toho víc než dost usmívám a mění se mi hlas na tzv. jak ona říká pěkně hodně perverzní a strašidelný. Zajímám se také o holokaust, ráda kreslím obrázky obsahující krev, smrt, orgány a duševní bolest. Jsem introvertní člověk, ve společnosti více lidí vydržím být beze slova, jen dávat krátké odpovědi na otázky. Mám obavy, že kdyby se o mně dozvěděli všechny mé zájmy, poslali by mně rovnou k Chocholouškovi. Ani tady jsem neřekla ty zájmy, které se považují za, podle rodiny, nejhorší. Mám dvě kamarádky, ale moc se s nimi nevídám, protože každá chodíme na jinou střední školu. Z mojí školy se s nikým moc nebavím a raději stojím opodál než s nimi. Mám poměrně posunuté hranice ohledně toho, co beru jako normální a co už za normální neberu. Částí je to nejspíš i prostředím v kterém jsem ''vyrůstala'', jako malá jsem měla ten typ otázek jako: „ono není normální, že se doma bijou navzájem a řvou?'' ,,proč lidem vadí, že člen rodiny bere dr*gy?'' ,,vy jste o víkendu jako děti nebyli s rodiči od rána do večera v baru? '' našlo by se toho víc, ale už jsem jako starší pochopila, že tohle ne a ne, tohle je špatně. Ale stejně to mám v podvědomí normalizované. Myslíte si, že to spolu vše nějak souvisí? U psychologa jsem nikdy nebyla, i přesto že mám noční můry a celkem dost neumím rozlišit realitu od snu. Často se mně ptají, s kým jsem to mluvila? Když jsem tam byla sama. A občas se mi zdá, že je se mnou někdo v pokoji, ale když se na to místo podívám, nikdo tam není a jsem díky tomu strašně paranoidní. Celkem dost chytím úzkost a nemůžu dýchat anebo neumím být šťastná, cítím se pak jako bych žila za sklem. Jsem tedy divná nebo něco horšího? Nejhorší je, že mi přijde, že jsem obyčejná a poměrně normální i kamarádka mi říká, že jsem milá, umím naslouchat a poradit, jenom jí je líto, že mně nemůže obejmout, protože nesnáším kontakt a že ji občas děsím. Na základní škole nás obě ostatní šikanovaly a já ji pak obraňovala a trochu se změnila na bitkaře, který se rád mstí zpět a má rád strach druhých. Kamarádce to však nevadí, na lidi co mám ráda, bych ruku či špatná slova nikdy nevztáhla. A vlastně i zvířata se mě bojí! A je jedno, jestli je to domácí mazlíček nebo nějaké cizí zvíře, vždycky se plaší, štěkají nebo se snaží dostat pryč ode mě. Omlouvám se za tak dlouhý text, ale myslím si, že z pouhých pár větiček se nedá nic moc zkoumat. Ohledně vzhledu - nosím výhradně černé oblečení, vysoké šněrovací boty, koženou bundu kdykoliv je na to počasí. A samozřejmě choker a pár párů náušnic a piercing v uchu. Takový mix rock-punk-goth a mám krátké vlasy. Možná i tím můžu někomu přijít nesympatická hned od prvního dojmu. Často si mě pletou s klukem, ale to nejspíš jen kvůli postavě a vlasům a zároveň nepoužívám tunu make-upu a podobných věcí. Doufám, že celý ten popis, skoro až slohovka není moc nesrozumitelná tím, že furt přidávám nové a nové body. Ach, abych nezapomněla, úplný tupec taky nejsem, podle učitelů jsem na svůj věk byla vždycky vyspělejší a IQ se pohybuje kolem 120, takže žádný podprůměr doufám. Ten test jsme ve škole měli již pár let zpět a dělali ho všichni povinně.

Kamarádka si dala na story, že má „šíšu“

Ahoj Mourrisone, kamarádka byla v Egyptě a přinesla si shishu netábákovou a nenikotinovou a dala si to na story, mám strach, že moji kamarádi už na mě nebudou pohlížet stejně. K  (14)

Líbí se mi dva kluci, a nemohu se rozhodnout

Ahoj Mourrisone, mám spolužáka, kterému se líbím, a mně se líbí taky. Problém je v tom, že na táboře jsem potkala jiného kluka, a tomu se také líbím a mně se vlastně líbí taky, ale znám ho jenom týden na živo, od té doby si píšeme a on je mladší než já a bydlí daleko. Někteří spolužáci říkají o prvním klukovi, že je debil, ale mně to nepřijde. Nedávno jsem se ptala kamarádky, co mám dělat, když se mi líbí oba a ta řekla, že mám na toho z tábora zapomenout, ale mně to nepřijde správný. Co mám dělat?