Ahoj Mourrisone, chtěla bych si potvrdit otázku, jestli jsem divná nebo ne. Podle toho jak se na mně okolí dívá, si přijdu, že divná jsem. Moje koníčky, to co mně zajímá, to jak se vyjadřuji a chovám ve společnosti, může lidem připadat a připadá divné. Lidé, kteří jsou se mnou v bližším kontaktu, by se mne nejraději spíše stranili, pokud bych jim o sobě pověděla víc, než je nutnost. Vím to, protože se mně straní vlastní máma, se kterou bydlím a děsím ji,(což mi sama párkrát již zpětně řekla). Abych to třeba trochu specifikovala, děsí ji moje zájmy a chování, jako kdybych byla psychopat. Mám ráda zbraně, druhou světovou válku, velmi se zajímám o gore, chirurgii, pitvu a mnoho dalšího spojeného s násilnými činy a smrtí jako třeba jatka. Avšak černý humor mám také velmi ráda, což je problém protože občas dělám strašné vtipy i když se to fakt nehodí. Mámu nejvíc zneklidňuje to, že spíme ve stejné místnosti a tím, že ji skoro celý den nevidím (práce, škola atd..) tak s ní chci mluvit alespoň v ten večer, ale nemám moc o čem, protože ona už nemá sílu odpovídat na klasické otázky, a tak začnu mluvit o tom, co mně zajímá a co jsem viděla. Umím velmi dobře popsat a rozebrat události až do podrobna, takže jsem jí byla schopna velmi VELMI moc dobře popsat třeba video, kde byla kráva na jatkách, nebo když jsem se jí zeptala: ,,víš, jak se zabíjí psi v Číně?'' a ona odpověděla: ,,ne, nevím'' popsala jsem jí všechny způsoby a pak i našla a snažila se ukázat jí video. To je jeden z příkladů co ji děsí. Nejvíc ji na tom děsí to, že se u toho víc než dost usmívám a mění se mi hlas na tzv. jak ona říká pěkně hodně perverzní a strašidelný. Zajímám se také o holokaust, ráda kreslím obrázky obsahující krev, smrt, orgány a duševní bolest. Jsem introvertní člověk, ve společnosti více lidí vydržím být beze slova, jen dávat krátké odpovědi na otázky. Mám obavy, že kdyby se o mně dozvěděli všechny mé zájmy, poslali by mně rovnou k Chocholouškovi. Ani tady jsem neřekla ty zájmy, které se považují za, podle rodiny, nejhorší. Mám dvě kamarádky, ale moc se s nimi nevídám, protože každá chodíme na jinou střední školu. Z mojí školy se s nikým moc nebavím a raději stojím opodál než s nimi. Mám poměrně posunuté hranice ohledně toho, co beru jako normální a co už za normální neberu. Částí je to nejspíš i prostředím v kterém jsem ''vyrůstala'', jako malá jsem měla ten typ otázek jako: „ono není normální, že se doma bijou navzájem a řvou?'' ,,proč lidem vadí, že člen rodiny bere dr*gy?'' ,,vy jste o víkendu jako děti nebyli s rodiči od rána do večera v baru? '' našlo by se toho víc, ale už jsem jako starší pochopila, že tohle ne a ne, tohle je špatně. Ale stejně to mám v podvědomí normalizované. Myslíte si, že to spolu vše nějak souvisí? U psychologa jsem nikdy nebyla, i přesto že mám noční můry a celkem dost neumím rozlišit realitu od snu. Často se mně ptají, s kým jsem to mluvila? Když jsem tam byla sama. A občas se mi zdá, že je se mnou někdo v pokoji, ale když se na to místo podívám, nikdo tam není a jsem díky tomu strašně paranoidní. Celkem dost chytím úzkost a nemůžu dýchat anebo neumím být šťastná, cítím se pak jako bych žila za sklem. Jsem tedy divná nebo něco horšího? Nejhorší je, že mi přijde, že jsem obyčejná a poměrně normální i kamarádka mi říká, že jsem milá, umím naslouchat a poradit, jenom jí je líto, že mně nemůže obejmout, protože nesnáším kontakt a že ji občas děsím. Na základní škole nás obě ostatní šikanovaly a já ji pak obraňovala a trochu se změnila na bitkaře, který se rád mstí zpět a má rád strach druhých. Kamarádce to však nevadí, na lidi co mám ráda, bych ruku či špatná slova nikdy nevztáhla. A vlastně i zvířata se mě bojí! A je jedno, jestli je to domácí mazlíček nebo nějaké cizí zvíře, vždycky se plaší, štěkají nebo se snaží dostat pryč ode mě. Omlouvám se za tak dlouhý text, ale myslím si, že z pouhých pár větiček se nedá nic moc zkoumat. Ohledně vzhledu - nosím výhradně černé oblečení, vysoké šněrovací boty, koženou bundu kdykoliv je na to počasí. A samozřejmě choker a pár párů náušnic a piercing v uchu. Takový mix rock-punk-goth a mám krátké vlasy. Možná i tím můžu někomu přijít nesympatická hned od prvního dojmu. Často si mě pletou s klukem, ale to nejspíš jen kvůli postavě a vlasům a zároveň nepoužívám tunu make-upu a podobných věcí. Doufám, že celý ten popis, skoro až slohovka není moc nesrozumitelná tím, že furt přidávám nové a nové body. Ach, abych nezapomněla, úplný tupec taky nejsem, podle učitelů jsem na svůj věk byla vždycky vyspělejší a IQ se pohybuje kolem 120, takže žádný podprůměr doufám. Ten test jsme ve škole měli již pár let zpět a dělali ho všichni povinně.