Bojím se rodičů a máma mi vyhrožuje psychologem

Bojím se rodičů. Už nějakou dobu, vždy když se mě rodiče zeptají na nějakou otázku, která souvisí s tím, jak se cítím, nebo mým názorem, zaseknu se. Stáhne se mi žaludek, zablokuje mi to hlasivky tak, že když mluvím, tak mluvím takovým tím ubrečeným tenkým hlasem, často brečím a třesu se nebo mám tiky. Máma si myslí, že mým mlčením jí jen manipuluju a tak mě za to pořád trestá. Já to ale nedokážu přemoct, nějak se jich bojím a vlastně ani nevím proč. Skoro nic jim neříkám, porušuji jejich zákazy, protože se bojím, co by udělali, kdybych se jich zeptala na daný zákaz. Už vím, že se mě nebojí uhodit, takže se možná i bojím toho. Ale ani ostatním lidem nikdy doopravdy neříkám, jak se cítím, ani nic co se mě nějak osobně týká. Mám s tím velký problém, protože potom se necítím a nejsem sama sebou a tím pádem nemám skoro žádné kamarády. Začala jsem si textovat s někým online, ale bohužel na to máma přišla, když mi zabavila telefon a asi mě čeká tlačítková Nokia. Mám s tím ale fakt velký problém hlavně doma ale zase se bojím jim to říct. Navíc vždy když takhle přestanu mluvit, oba dva na mě jedou proud otázek a to mě dostává do té 'spirály' ještě hlouběji. Navíc máma mi teď vyhrožuje psychologem, což by asi nebyl až tak špatný nápad, kdyby v místnosti nechtěla být se mnou. Vím, že pak neřeknu už vůbec nic. Nevím, co mám dělat. Předem děkuji za odpověď. 13 let

Odpověď

Milá anonymko, je mi opravdu moc líto, jak se doma cítíš. Mezi tebou a rodiči je tzv. komunikační blok (ani oni, ani ty nevíte, jak spolu mluvit), který by bylo dobré odstranit. Jinak se může stále více zvětšovat a nebude v tom dobře vůbec nikomu.

Strach z posychologa?

Nápad maminky zajít k psycholožce je dobrý. Nemusíš mít strach, že by byla maminka přítomná neustále. Možná u první nebo druhé návštěvy, ale pak bude chtít psycholog mluvit jen a jen s tebou. Ty jí/mu hned v úvodu můžeš říct, že bys ráda chodila na sezení sama. Věř, že na to bude respektovat a mamince to vysvětlí.

Hlavně se neboj a nestyď popsat všechno tak, jak jsi to napsala mě. Jak se cítíš, co prožíváš, co tě trápí, bolí a podobně. Různými otázkami a vzpomínkami spolu přijdete na to, kdy pravděpodobně blok vznikl a spolu ho začnete odstraňovat.

Věř, že všechno chce čas a snahu něco změnit. Možná psycholog navrhne návštěvy i mamince, protože i ona by se měla naučit komunikovat s tebou. Ale to neovlivníš. Jediné, co ovlivnit můžeš, je svůj přístup k druhým, takže i k rodičům. Budu moc rád, když mi napíšeš, jak to dopadlo. Mourrison

Bojím se smrti rodičů

Bojím se přiznat rodičům

Sdílej

29. ledna 2023

Táta mě mlátí, ve škole se mi posmívají. Řežu se a chci z domova!

Ahoj Mourrisone, prosím pomoc mi, nevím, co mám dělat a nemám nikoho, komu bych se svěřila. Jsem holka, 12 let a kluci si ze mě furt dělají srandu asi tak rok nebo dva, někdy mají jen hloupé poznámky ale minulý rok po mě i házeli různé papírky s no... ne moc milým textem nebo se sešli a posmívali se mi za moje kresby (a to i kluci, který jsem nikdy neviděla). Snažila jsem se to říct tátovi (matku nemám), ale ten mi jen řekl, že dokud mě nemlátí, tak že je to v pořádku, a že to jen přeháním. Letos to začala „řešit" učitelka ale v podstatě i řekla, je to má vina, a že si za to můžu sama. Jeden den jsem to už nedala a zhroutila jsem se na záchodech, o čem se pak učitelka dozvěděla, a tak trochu zmírnila a byla víc milá, ale i když mě donutila jít příští den do školy s tím, že dostanou 2 z chování atd, tak se jen museli neupřímně „omluvit" před třídou, ale to to jen zhoršilo. Doma to není o moc lepší, žijeme v 1 domě, ale máme to tu rozdělený na 3 byty, v jednom bydlí strýc a na vrchním patře spím já, ve 3. otec společně s takovou zlou ženskou, s kterou má styk a která tu bydlí 2 roky zadarmo. U táty funguje vše v pořádku, ale nám (já + strýc) tu nejde teplá voda, topení, zásuvky, strop je taky celkem v háji a praskají nám tu zdi, já musím spát na posteli, která je rozbitá a bolí mě z toho záda. Táta se vždy opije nebo zhulí a pak mě nadává, vyhazuje tu jeho ženskou z domu, nebo mě začne mlátit, jednou se to zvrtlo, ji vyhodil a do mě začal kopat, tak mě řekla, ať přes můj mobil zavolám policii a říkala mi, co jim říct. Obrátila to proti mně, aby mě dostala z domu, zamkl se u nich (jen on) na 3 dny a já jsem musela lízt oknem pro svačinu do školy nebo jen jídlo pro nás či pro její make-up. Nezvládám to, tohle se děje pořád. Ve škole se mi začaly smát i holky, a kdyby to skončilo jen u slov. Jsem beznadějná, nejradši bych utekla z domu a ztratila se, abych nemusela za spolužákama. Hroutím se a někdy, když musím jít do školy, tak si vymýšlím, že je mi špatně, abych tam nemusela, chodím v hodině tak často na záchod, protože to ve třídě nezvládám (a taky se tam řežu), až že se mě začala učitelka ptát, jestli nemám problémy s močákem, jak jsem zmínila, řežu si ruce a všem, kdo se ptá, tak říkám, že mě poškrábala kočka, doma si toho nikdo nevšiml. Přemýšlím, jak snadné by to bylo, kdybych tu už nebyla, nemusela bych nic řešit a možná by si i uvědomili, že mě mají rádi, no jsem asi jen naivní, haha. Prostě jen chci pryč. Řežu se, už jen proto, že nemám nic dělat a taky mě to trochu baví – lidi se někdy aspoň trochu zajímají. Prosím o jakoukoliv radu či pomoc. Děkuji

Mám sen 100 000 odběratelů na YouTube, ale rodiče mají jiné nároky

Ahoj Mourrisone. Měl jsem sen, že na YouTube dosáhnu 100 000 odběratelů a že v budoucnu budu pilot dopravního letadla, ale rodiče oba studovali VŠ, táta ČVUT a máma práva, a proto mají, co se týče školy, mají velké nároky. Když jsem přinesl 3 ze školy, tak hned mi říkali kecy, že budu pracovat u pásu v továrně a nebudu mít peníze. Vím, že to myslí dobře, ale já jsem teď demotivovanej se učit a dělat YouTube a prakticky cokoliv. Teď jsem v depresích, že nikdy ničeho nedosáhnou. Prosím, pomoc mi. Vojta, 13

Jak se mám seznámit s holkami? Mám šanci, ale nejde mi to

Ahoj Mourrisone, odpověď na tuto otázku znatelně spěchá, a tak na ni odpověz nejpozději do této neděle večer prosím. Chci se seznámit s dvěma holkami, co chodí o třídu níž. Chodíme do stejného novinového kroužku a máme šanci se poznat. Ale já jsem odjakživa velký stydlín, a tak než jsem je dokázal oslovit, uběhl měsíc a půl. Ale dnes jsem to dokázal konečně. Nicméně to nedopadlo dle mých představ. Měl jsem nějaký plán, o čem se s nimi budu bavit, ale skončil jsem jen u toho, že jsme si navzájem řekli, o čem budeme psát a tam to skončilo. Chtěl jsem jim říct, jak se jmenuju a taky jsem si chtěl předat kontakt nějaký, ale vzhledem k okolnostem to nevyšlo. Ty holky byly samy překvapené, že je oslovuji, ale myslím si, že na to čekaly. Nicméně asi už ten prvotní dojem nebyl moc dobrý, protože jsem vždy např. čekal před školou, abych je mohl doprovodit domů, a na poslední chvíli jsem to nezvládl a odešel. A takovýchto situací bylo třeba 5. A nevím, jestli vůbec mají zájem se kamarádit. Pozitivní bylo, že se zasmály jedné věci, co jsem říkal paní učitelce, která řídí noviny. Nicméně pak jsem nevyužil příležitosti pokračovat v rozhovoru (učitelka něco vysvětlovala, ale neposlouchali všichni a mohl jsem pokračovat) a ony pak rychle odešly. A já počítal s tím, že si předáme kontakty a ony se pak se mnou budou samy od sebe chtít kamarádit. Ale tím, že jsme si skoro nic neřekli, tak nevím, jak pokračovat. Jak dál pokračovat v navazování vztahů, tak, aby to nevypadalo hloupě. Takže kdyby tě cokoliv napadlo, tak mi to prosím napiš. Sorry za tak dlouhou zprávu, ale potřeboval jsem se vyjádřit, abys plně pochopil tuto situaci. Já chodím do druháku a ony do prváku. Díky moc Lukáš

Archív