Korálový útes podobný těm tropickým najdeme ve Středozemním moři jen těžko. Přesto tu koráli žijí. Dokonce je mezi nimi jeden endemický druh, který nikde jinde než právě tady nenajdete. Má podivné české jméno dendrofyla krajková (Astroides calycularis) a je jediným zástupcem rodu Astroides.
Oranžový korálový útes
Anglické jméno orange coral (oranžový korál) je ovšem výstižnější. Tito drobní, obvykle 4-5 mm velcí polypi, pokrývají pobřežní skalní stěny, útesy a převisy a vytvářejí na nich téměř souvislý oranžový povlak. Jednotlivé kolonie na sebe natěsnaných polypů mohou mít až 30 cm v průměru.
Nehybný predátor
Protože se dendrofyly nemohou pohybovat z místa na místo, jsou jako většina korálů závislé na potravě, kterou jim k chapadlům přinesou vodní proudy. Nejčastěji to bývají drobní živočichové, kteří tvoří součást planktonu. A jak vědci zjistili, koráli si troufnou i na mnohem větší kořist: Drobní polypi jim přímo před očima lovili medúzy talířovky svítivé.
Žahavci v zajetí proudů
Zvon talířovky svítivé měří až 12 cm v průměru, proti korálovým polypům je tedy mnohonásobně větší. Jejím domovem jsou tropická moře, v nichž se zvolna pohybuje ve vodním sloupci pomocí stahů zvonu. Není však schopna aktivně plavat proti proudu. Mořské proudění proto celá hejna talířovek zanáší i do chladnějších vod Atlantiku a do Středozemního moře. Pokud se tady dostanou příliš blízko k pobřeží, hrozí jim smrtelné nebezpečí: oranžové dendrofyly.
Společný lov korálů
V případě, že je kořistí korálů drobný plankton, loví každý jednotlivý polyp sám za sebe. Při lovu medúz ale spolupracují. V okamžiku, kdy se medúza dostane pod útes, na kterém jsou koráli přisedlí, a narazí na jeho strop, nebo ji vodní proud přitiskne zvonem na korály pokrytou skalní stěnu, jako by se proměnili v jediného živočicha s mnoha ústy. Všichni polypi se okamžitě zkoordinují a společnými silami medúzu uloví a sežerou.
Rychlý konec
Vědci celý proces pozorovali několikrát na různých místech pobřeží Sicílie a u různých kolonií. Jeho průběh je vždy stejný: Jakmile se medúza svým zvonem dotkne kolonie korálů, několik polypů ho zachytí. Další jedinci z kolonie se hbitě vrhnou na její chapadla a začnou je od konců polykat, čímž medúze znemožní únik. Během jedné až pěti minut je po všem.
Nová pozorování
Že tyto útoky nejsou ojedinělé a že se občas medúze přeci jen podaří korálům uniknout, dokazují nálezy mrtvých medúz na dně. Vytrhané či vykousané otvory v horní části zvonu jsou zjevně stopy po útoku predátora.
Nejen medúzy?
Není také vyloučeno, že medúzy nejsou jediní "želatinózní" živočichové, kteří se stávají kořistí oranžových korálů. To samé by se klidně mohlo stávat i žebernatkám (medúzám podobní příbuzní žahavců) nebo salpám (průhlední primitivní strunatci). Ale dokázat to, bude vyžadovat ještě mnoho hodin podmořského pozorování.
Obávané medúzy
Koráli i medúzy patří mezi žahavce (Cnidaria). Na rozdíl od přisedle žijících korálů se ale medúzy volně vznášejí ve vodním sloupci. A zatímco žahavé buňky korálů lidem nijak neublíží, žihadla některých medúz mohou být pro člověka až smrtelná. Talířovka svítivá (Pelagia noctiluca) sice životu nebezpečná není, přesto patří k nejobávanějším druhům Středozemního moře. Popálení touto medúzou je velmi bolestivé a způsobuje dlouho se hojící puchýřky. Masivnější požahání pak může přivodit nevolnost, zvracení a bolesti hlavy.
