Neobvyklý, ale báječně jednoduchý způsob, který by teoreticky mohl tání permafrostu zpomalit, naznačuje dlouhodobý experiment z Pleistocénního parku u osady Čerskij ve východní Sibiři. Pleistocénní park je ohraničené území, kde má vzniknout krajina typická pro starší čtvrtohory, v níž byla koncentrace velkých býložravců mnohem vyšší než dnes. Mamuty ruští vědci nemají, ale už před dvaceti lety sem začali vypouštět stáda koní, bizonů, sobů, pižmoňů a zubrů. A od té doby každý rok pozorují jejich vliv na stav permafrostu.
Kopyta na permafrostu
V zimě klesá teplota vzduchu v Čerském na –40 °C, ale permafrost má jen –10 °C. Teplejší jej udržuje silná pokrývka načechraného sněhu, která funguje jako izolace. V samotném Pleistocénním parku to ale vypadá jinak: Sníh tu neustále rozhrnují a udusávají kopyta velkých býložravců, takže jeho vrstva je až o polovinu nižší než za plotem, kam už zvířata nemohou. Menší výška vrstvy snižuje její izolační efekt, takže permafrost pod ní mrzne intenzivněji. A když se na jaře a v létě oteplí, je pak méně náchylný k tání. Zajímavé, ale mohla by stáda velkých kopytníků zmírnit následky oteplování atmosféry na permafrost i v globálním měřítku?
Proti změnám klimatu
Tuto otázku si položil i expert na zmrzlé půdy profesor Christian Beer z Hamburské univerzity. Se svými kolegy vytvořili klimatický model, na kterém mohl simulovat teplotní procesy na povrchu země v průběhu celého roku. Jeho výsledky vyznívají takto: Pokud nic neuděláme a globální oteplování bude pokračovat tak, jak se předpokládá, roztaje do roku 2100 celých 50 % světového permafrostu. Pokud bychom však v oblastech s výskytem permafrostu zvýšili hustotu výskytu velkých býložravců, zůstalo by 80 % současného permafrostu zachováno.
Aspoň malá záchrana
Zní to pěkně, je ale třeba uvědomit si, že jde o teoretický model, který by v praxi nevyhnutelně narazil na překážky. Především tu, že ne všude, kde je permafrost, se mohou volně potulovat velká stáda divokých kopytníků. Podle profesora Beera však výsledky naznačují, že i menší množství zvířat by mělo ochranný vliv na permafrost. Vědci také neopomněli pracovat s vedlejšími účinky zvýšených populací býložravců. Dá se předpokládat, že v létě by spásli vrstvu mechu, která půdu ochlazuje, a tím přispěli k většímu zahřívání permafrostu. Pozitivní vliv, který má dusání sněhu však podle vědců výrazně převažuje.
Co je permafrost: Věčně zamrzlá půda?
Permafrost je svrchní vrstva litosféry, která má i v létě teplotu 0 °C nebo nižší. Tmavě fialová označuje výskyt souvislého permafrostu, který zabírá víc než 80 % plochy. Světleji je vyznačen nesouvislý permafrost (30 až 80 %) a nejsvětleji ostrovní permafrost (zabírá méně než 30 % plochy).
Opilý les
Není to vtip, ale geologický pojem. Označuje se jím stromový porost, ve kterém kmeny rostou různými směry a celý les tak působí velmi neuspořádaně. Stromy za to ale nemohou, jejich podivný růst je důsledkem sesouvání půdy. Opilé lesy jsou typické pro oblasti severské tajgy, v nichž taje permafrost a vznikají nestabilní podmáčené půdy.
Hrozby a poklady z permafrostu
Tání permafrostu se neobávají jen klimatologové, ale i archeologové a paleontologové. Ve zmrzlé půdě se skrývají dokonale zachované ledové mumie pravěkých zvířat stejně jako bohatě vybavené hrobky s ostatky dávných kočovníků. Pokud permafrost roztaje, budou tato naleziště zničena.
Těla lidí a zvířat a jakékoli výrobky z organického materiálu zetlí. Kovové poklady zkorodují. A i pokud z nich něco zůstane, pohyb vody naruší takzvanou integritu naleziště, která je důležitá pro datování nálezů a jejich zasazení do správného historického rámce. Úplně nejhorší situace však nastává, když se naleziště nachází na mořském pobřeží. Permafrost půdu vyztužuje, takže lépe vzdoruje erozi. Když roztaje, vlny se do pobřeží zakousnou a z pobřeží se odlamují celé bloky, které padají do moře.
Viry a bakterie
Permafrost nerozlišuje – stejně jako tělo mamutího mláděte v sobě uchovává i mikroorganismy. V roce 2014 tak francouzští vědci ve 30 tisíc let starém vzorku sibiřského permafrostu objevili dosud největší známý virus. Naštěstí pro nás se zdá, že tahle pravěká příšerka jménem Pithovirus napadá jen měňavkovité prvoky. V jiných případech ale takové štěstí mít nemusíme. Dokázalo to onemocnění antraxem neboli snětí slezinou, které se v roce 2016 zčistajasna začalo šířit na sibiřském poloostrově Jamal. Zdroje této nebezpečné bakteriální nákazy bylo rozmrzající tělo soba, který na antrax uhynul před více než sedmdesáti lety.
