Hlubokomořským ekosystémům se dostává daleko menší pozornosti než dejme tomu ostrovům z plastových odpadků, které zabírají pořádné kusy hladiny oceánů. To ale neznamená, že pro nás a vlastně i celou naši planetu hlubiny nejsou důležité – spíš naopak. Jen to zatím neumíme docenit, protože o jejich fungování nemáme dostatek informací. I tak už je ale citelně narušujeme.
Když si odmyslíme změny klimatu a znečištění vším možným, které do hlubin padá z povrchových vrstev oceánu, zbudou nám v ruce dva velcí Černí Petrové: Hlubokomořský rybolov pomocí vlečných sítí a hlubokomořská těžba kovů.
Nebezpečný rybolov
Hlubokomořský rybolov s vlečnou sítí neboli trawling není nic nového, první pokusy o něj se objevily už ve 14. století. Aby ne, nejde o nic složitého: Lodě zvané trawlery za sebou po dně moře táhnou velkou síť, do které se chytí všechno, co dost rychle neuplave.
V 19. století se trawling stal běžným, ovšem v posledních několika desetiletích dosáhl nebývalé intenzity a nebezpečně postoupil do větších hloubek. A výsledkem je nejen zdecimování populací ryb, ale místy i vznik něčeho, co se dá popsat jako oceánské pouště.
Ohrožená biodiverzita
Před pár lety na toto téma podmořských pouští vyšla odborná studie. Letité ometání dna vlečnými rybářskými sítěmi ve Středozemním moři podle vědců způsobilo velmi výrazné snížení biodiverzity malých živočichů, kteří žijí ve vrstvách jemného sedimentu. Vědci takový vliv hlubinného trawlingu přirovnávají ke ztrátě úrodnosti půdy v důsledku příliš intenzivního zemědělství.
Kovy z hlubin moře
Náš druhý Černý Petr je zatím v plenkách, ale rychle roste. Hlubokomořská těžba je jedna z mála možností, jak získávat vzácné kovy potřebné pro chytrou elektroniku ve chvíli, kdy dojdou jejich zdroje na souši. (Další možností a ještě větším sci-fi je těžba ve vesmíru.) Můžeme tedy dost bezpečně předpokládat, že do hlubin oceánů se začne zakusovat různá dálkově ovládaná těžařská technika.
Před těžbou vědci varují
Ostatně „pokusná“ těžba už také existuje. O teoretických nebezpečích dobývání kovů ze dna moře pro obrovskou část vodního sloupce, který leží nade dnem, píšeme v časopisu ABC č. 18/2020, který si můžete koupit online s doručením domů - tady. Skupina vědců těch rizik vidí opravdu hodně a před zahájením komerční těžby ve chvíli, kdy nemáme dost informací o jejím vlivu, důrazně varuje. Moc dobře ale hlubokomořská těžba nevypadá ani podle jedné její simulace na mořském dně.
Podmořská oranice
Rok 1989, na mangan bohaté dno Pacifiku asi 3000 km od pobřeží Peru. Ve čtyřkilometrové hloubce skupina německých vědců přeorá pluhem kus mořského dna o průměru 3,5 km. Svým zásahem se snaží napodobit působení těžké těžební techniky. O třicet let později se vědci na toto místo vrací a studují, jak se dno moře po jednorázovém narušení zahojilo. A zjišťují, že o zahojení se moc mluvit nedá: Místo stále vypadá jako zorané pole a žije v něm o třetinu až polovinu méně mikroorganismů než v okolí.
Hlubiny v ohožení
Mikrobiální komunity na dně moře jsou pro fungování celého hlubokomořského systému nesmírně důležité. Jenže vědci spočítali, že jejich návrat do původního stavu bude trvat ještě nejméně dalších padesát let. A to se bavíme o jednom jediném zásahu – teď si zkuste představit, co s mořským dnem udělá dlouhodobá komerční těžba.
Podle vědců všechny zatím navrhované způsoby těžby manganu počítají s narušením sedimentů dna do minimálně deseticentimetrové hloubky. A to může mít na mikroorganismy srovnatelný vliv, jako výše zmíněný pluh.
