Než se pustíme do popisu "elektrické derniéry", zaslouží si předchozí řádky malé vysvětlení. Občas panuje mylný názor, týkající se omezení produkce modelové železnice. Je to maličko jinak, razantního ořezání se dočkala pouze velikost N. Několik menších závodů v následujících letech vyrábělo určité druhy vagónků, občas v jiných barevných provedeních.
Mašinky se na pulty dostávaly stále řidčeji. Paradoxem je, že na vině byl tržní přístup výrobce PIKO, protože s ohledem na ekonomické ukazatele bylo výnosnější produkovat elektronické hračky pro děti – vrtačky nebo stavebnice Pikotron pro chlapce, pro dívky zase vybavení kuchyní nebo velmi oblíbený šicí stroj Gabriela. Podniku přinášely tyto produkty až trojnásobný zisk, proto byl výrobní program železnice utlumen.
Mašinka S699.0
Poslední lokomotivou před politickými změnami v Evropě, a tudíž i novým přístupem k pojetí železničního modelářství byl – jak už se u sonnebergské firmy stávalo zvykem – opět prototyp. A k radosti našich železničních fanoušků velmi povedený. Předloha s číslem S699.0 podle ing. Kryšpína (výrobní číslo 4804) byla výsledkem snahy využít soustavu střídavého napětí na našich drahách. Lokomotivka Plzeň ji pod továrním označením 32E dokončila 28. prosince 1963 a poté tato "lepá mašina" s neobvyklým řešením karosérie navržené designérem prof. Otakarem Diblíkem vyrazila ke zkouškám.
Svižná střela Laminátka
Další provoz lokomotivy byl poněkud složitý a plný zvratů, jen letmo si řekněme, že první zkoušky proběhly na trati Plzeň-Horažďovice, potom následoval přesun do Bulharska. Odtud putovala "Laminátka", jak se jí kvůli velkým oknům a použitému materiálu začalo říkat, na strojírenský veletrh v Brně 1965 a téhož roku se stala majetkem Výzkumného ústavu dopravního (VÚD). Její hlavní náplní měly být zkoušky na nově zelektrizovaném zkušebním okruhu u Cerhenic. Tady také dosáhla po pěti dnech maximální rychlosti 132 km/h.
Jako Fénix z popela
V Cerhenicích byla lokomotiva využívána k různým úkolům, například k testování nových rychlíkových vozů z NDR. Bohužel při jedné z pravidelných kontrolních oprav byl stroj zachvácen požárem (21. 1. 1981) a lokomotiva navzdory plánované rekonstrukci a přesunu do Brna chátrala a zdálo se, že její dny jsou sečteny.
Naděje svitla po osmi letech, kdy se měla stát exponátem podnikového muzea výrobního závodu Škoda Plzeň. Jenže první comeback nedopadl úspěšně, proto musela nastoupit firma Drah-servis, která Laminátku vzkřísila do původního stavu – a kdo se na ni chce v celé její kráse podívat, nechť zavítá do plzeňského Techmania Science Centra, kde je trvale vystavena. Detailní popis a historie tohoto stroje je k nahlédnutí na www.prototypy.cz. A malá rarita: V roce 1966 byla tato "mašinka" vydána na poštovní známce v sérii Lokomotivy – měla hodnotu 1,60 Kčs.
Malá vada na kráse
Lokomotiva byla představena na lipském veletrhu v roce 1973 a byla to vlastně poslední novinka VEB PIKO ve velikosti N v socialistickém hávu, myslíme tím hnací vozidlo. Na rozloučenou (což ovšem tehdy ještě nikdo netušil) se povedl opravdu výborně provedený model, jehož barevné provedení na rozdíl od některých předchozích výrobků ze Sonnebergu bylo prakticky autentické. Jedinou vadou na kráse, i když pro jízdu samotnou šlo o zanedbatelný nedostatek, bylo provedení čelního skla, u kterého chyběl dělící středový sloupek, což poněkud ubralo na atraktivním vzhledu.
Problém výhybek
Jinak měla lokomotiva i odpovídající značení používané na československých drahách, opět tu byla možnost odběru proudu jak z kolejí, tak po přepnutí i přes pantografy na střeše. Jak vzpomínali někteří pamětníci, jízdní vlastnosti byly velmi dobré s jednou výjimkou: modelové Laminátce se moc nechtělo do tehdy běžných východoněmeckých výhybek, zejména při jízdě proti hrotu.
Sólo provedení
V podniku PIKO byly do startovacích setů zařazovány kombinace, které s realitou neměly příliš společného. V tomto případě ovšem sonneberští propásli velkou příležitost, protože krabice s S699.0 a třemi rychlíkovými vozy typu Y by byla velice atraktivním artiklem, navíc hodně reálným – určitě víc, než když modeláři zapřahali klasické rychlíkové vagóny za minule vzpomínanou ČS-4 nebo dokonce francouzskou BB9210. Laminátka tak byla k dostání pouze samostatně s kódovým označeným 5/4109 a stála 160,- Kčs. S ohledem na platný kurs východoevropské marky a koruny to bylo o něco dražší, než když jste vyrazili za hranice NDR, kde ji bylo možné pořídit za 45,50 marek, tedy pokud jste ji vůbec sehnali.
