Chemik, vlastenec, válečný zločinec, emigrant

Nobelova cena

Nositel Nobelovy ceny Fritz Haber (1868-1934) ukazuje lépe než kdo jiný, že věda může sloužit dobru i zlu. Není zároveň jednoduché říct, zda je tento Dr. Jekyll a Mr. Hyde viníkem, či obětí.

Nasytil hladové - amoniakem

Evropa trpěla po staletí opakovanými obdobími velkého hladu, protože půda nebyla schopna nasytit všechny potřebné. V 19. století chemikové zjistili, že zemědělskou produkci ohromným způsobem zvyšují dusíkatá a fosforečná hnojiva. Zemědělci v té době spoléhali na chilský ledek či ptačí trus (guano), dovážené převážně z Jižní Ameriky, což vůbec nebylo levné. Až Fritz Haber, fyzikální chemik s mimořádnou pověstí, v roce 1909 objevil, jak vyrobit amoniak z dusíku a vodíku - běžných součástí vzduchu. Z amoniaku se dá poměrně snadno vyrobit kyselina dusičná a dusičnany. Klíčový Haberův trik spočíval v použití katalyzátoru - látky, která se sama při chemické reakci nespotřebovává, ale umožňuje její dramaticky rychlejší průběh. Umělá hnojiva bez nadsázky zachránila miliardy lidí od hladu a umožnila populační růst ve 20. století.

Ypres 1915

Kyselina dusičná je také základem pro výrobu mnoha výbušnin. Výroba amoniaku umožnila Německu pokračovat v první světové válce i přes britskou námořní blokádu, která zamezila dovozu dusičnanů z Jižní Ameriky. Fritz Haber se podílel na německém úsilí při hledání nových surovin, nezůstalo však jen u toho. Stál v čele vývoje bojových plynů a

22. dubna 1915 osobně řídil nechvalně proslulý útok chlorem u francouzského města Ypres. Útok měl za následek krutou smrt 5000 spojeneckých vojáků a také sebevraždu Haberovy ženy. Haber přesto pokračoval ve výzkumu chemických zbraní a ochraně proti nim. Z jeho dílny pochází také použití fosgenu jako bojového plynu či cyklon B, původně zamýšlený jako pesticid, později používaný v Osvětimi k vyvražďování židů. Haber sám byl přitom židovského původu.

Pryč z Německa!

Účast na válečných projektech daleko za hranicí etiky i mezinárodního práva Haberovi silně poškodila pověst, spojenci dokonce požadovali jeho odsouzení jako válečného zločince. Udělení Nobelovy ceny za rok 1918 (právě za syntézu amoniaku) se proto neobešlo bez protestů. Jím řízený Ústav císaře Viléma pro fyzikální chemii se stal hvězdným pracovištěm - mezi zaměstnance patřil bezpočet budoucích nositelů Nobelovy ceny. Po nástupu nacistů k moci v roce 1933 Haber odmítl propustit své židovské kolegy a sám byl nucen opustit funkci ředitele ústavu i Německo. Pro německého vlastence to byla ztráta, ze které se už nevzpamatoval. O rok později zemřel ve Švýcarsku.