Čína - pravlast bojových umění východu

Lidé spolu bojují a vedou války od doby, kdy se stali lidmi. Jakmile však staré civilizace vytvořily první státy, zbraně se staly výsadou vládců a jejich armád. Prostý člověk zpravidla vlastnit zbraně nesměl. V neklidných dobách lidových povstání proti útlaku vrchnosti nebo při útoku banditů či nájezdníků zvenčí však měli rolníci a řemeslníci vždy dost nářadí, které bylo možno jako zbraně použít - sekery, cepy, vidle, kosy atd.

Buddhističtí mniši

Ve východní Asii začátkem našeho letopočtu existovala početná skupina lidí, kteří neměli nic, s výjimkou košťat a poutnických holí. Byli to mniši buddhistických a taoistických klášterů. Právě tehdy vznikl dokonalý způsob boje beze zbraní. Někteří z mnichů byli původně šlechtici nebo vojáci, ovládající nejen šerm různými druhy zbraní, ale i základy boje beze zbraní. Tak se v klášterech, nejprve čínských, začalo rozvíjet bojové umění, které mělo původně tři odlišné důvody užití. Za prvé to byla vlastní sebeobrana, za druhé tělesné cvičení, kterým mniši kompenzovali nedostatek pohybu při učení a dlouhých meditacích vsedě, a za třetí zdokonalování psychických vlastností. Tak si mniši postupně osvojili takové schopnosti jako naprosté soustředění, dosažení absolutního klidu a vyrovnanosti nebo aktivity ve správný okamžik. Všechny důvody vzniku bojových umění postupně splynuly a vytvořily ucelený systém. Mniši ovšem nezůstávali jen za zdmi kláštera, ale putovali do často velmi vzdálených zemí, kam přenášeli nejen kulturu, malbu, písmo, taoistické, buddhistické a zenové texty a filozofický systém, ale i prvky bojových umění. Tak se čínské bojové umění rozšířilo do Koreje, Japonska, na jih do Vietnamu a Thajska a všude tam, kam se dostalo, se dále rozvíjelo.

Nejstarší bojová umění

Bojová umění se v Číně souhrnně nazývají wu-šu. V současném systému přepisu znaků do latinky se správně píše wu-shu. (Dále budeme používat přepis do latinky, doprovázený výslovností v češtině v hranaté závorce.) Znak wu znamená vojenský, válečný, bojový a shu dovednost, znalost či umění. Wu-shu [wu šu] se v Číně, kolébce bojových sportů, dělí do více než sta různých škol a směrů. Číňané sami říkají, že co klášter v horách, to vlastní škola. Existují hrubá dělení na severní a jižní styl (severní více využívá kopů a jižní zase úderů), dále na tvrdý a měkký styl (měkký je typický použitím síly protivníka k vychýlení jeho rovnováhy) a dělení podle různých podražení a přehozů či podle známých klášterů a míst.

Různé proudy v Číně

Díky propagačním cestám po světě a návštěvám turistů je dnes asi nejznámější klášter Shao-lin [šao lín], tj. Malý les, a jeho gong-fu [kung fu], které předvádějí buddhističtí mniši ve svých oranžových hábitech. Podle pověsti zde začal praktikovat tento druh boje indický mnich Bodhidharma v 6. století. Dnes je v klášteře více cizinců než mnichů a nadšenci z mnoha zemí se zde učí nejen boji beze zbraní, ale i šermu holí, mečem a kopím. Klášter na hoře Wu-dang [wu tang] je komplexem více než 70 chrámů, v nichž sídlí taoističtí mniši v modrých róbách a opět řada žáků z ciziny. V Číně snad nejpopulárnější je ale umění tai-ji-quan [tchaj ti cyén] nebo zkráceně tai-ji [tchaj ti, chaj či]. Místem jeho původu kupodivu není klášter, ale vesnice rodiny Chen [čchen], jejíž potomci vedou výuku již po 19 generací. Vychází z taoismu, starých lékařských znalostí cest, kudy v lidském těle proudí energie, a kombinuje techniky boje se zdravotním cvičením.

SYMBOLY A ZNAKY

Čínské náboženské symboly a znaky bojových umění.

znak čtený v Číně tao a v Japonsku dó	znak FÓ - Buddha, zapsaný do kruhu	taoistický symbol jednoty protikladů
Wu-shu [wu šu]	gong-fu [kung fu]	tai-ji [tchaj ti]
Shao-lin [šao lín]	Wu-dang [wu tang]	qi-gong [či kung]