Před 20 tisíci lety pokrýval velkou část severní Evropy rozsáhlý ledovcový štít. Pod ledem zmizel téměř celý Skandinávský poloostrov, Finsko, Karélie a poloostrov Kola, tedy území souhrnně nazývané Fennoskandinávie. Ledovec pod sebou zahubil veškeré místní rostliny i živočichy. Druhy, které obývají Fennoskandinávii dnes, se tam postupně nastěhovaly z okolních nezaledněných oblastí až poté, co ledovec roztál. S jedinou výjimkou. A tou jsou lumíci.
Déšť lumíků
Lumík norský (Lemmus lemmus) je jedním z mnoha druhů lumíků, nevelkých hlodavců příbuzných našim hrabošům. Je proslulý tím, že se v pravidelných tří až čtyřletých intervalech neskutečně přemnožuje. Dříve lidé dokonce věřili, že lumíci prší z nebe jako déšť. Velmi rozšířená, a to i dnes, je pověra, že přemnožení lumíci páchají hromadné sebevraždy tak, že se vrhají z útesů do moře, kde se utopí. Skutečnost je ale jiná.
Příliš plodní
Původní domněnka byla, že lumíci se přemnožují v letech, kdy je v přírodě nedostatek jejich predátorů (lasic a lišek polárních). Dnes se ale zdá, že to souvisí spíš s délkou ročních období. K přemnožení dochází, když po krátké zimě přijde dlouhé jaro a léto, tedy čas, kdy se lumíci rozmnožují. Jejich reprodukční schopnost je obrovská – dospívají po necelém měsíci po narození a pak mohou mít každé tři až čtyři týdny šest až osm mláďat. Přibývají tedy exponenciální řadou.
Vyhnanci umírají
A jak vznikla legenda o sebevraždách? Lumíci jsou samotáři. Nejsilnější z nich při přemnožení vyhánějí slabší a mladé jedince ze svého území, aby si uhájili zdroje potravy. Vyhnanci pak hromadně hledají nové místo k životu, táhnou údolími, přeplouvají řeky i mořské zálivy. A protože v tom množství trpí stresem a nedostatkem potravy, mnoho jich cestou zahyne. A to i ve vodě.
Jediný endemit
Cyklus přemnožování lumíků není jedinou zajímavostí v jejich životě – mají také zcela jedinečnou evoluční historii. Lumík norský je jediný endemitní obratlovec Fennoskandinávie, to znamená, že nežije nikde jinde. Pravděpodobným důvodem je skutečnost, že jako jediný přežil poslední zalednění Fennoskandinávie přímo na místě. Alespoň podle výsledků nedávného výzkumu.
Odkud přišli?
Vědci na to přišli vlastně náhodou. Vycházeli z představy, že pod ledovcem žádné zvíře nepřežilo a chtěli zjistit, odkud se po jeho ústupu lumíci vrátili na sever – zda z jihu nebo z východu. A tak porovnávali DNA, kterou získali z pozůstatků lumíků žijících v době zalednění v okolí ledového příkrovu, s DNA těch současných. Ale i když tu byla značná podoba, nikde nenašli lumíky s tak shodnou DNA, aby je mohli považovat za přímé předky dnešní populace lumíků norských.
Neznámé útočiště
Po vyloučení všech ostatních možností tak zbývala jediná – že současní lumíci norští nepřišli odnikud, ale že jsou to původní lumíci, kteří žili v oblasti už před jejím zaledněním. Vědci se domnívají, že menší populace mohla v naprosté izolaci přežít na nějakém chráněném nezaledněném místě – možná na mořském pobřeží nebo na horské plošině, kam ledový štít nedosáhl. Odtud se pak po ústupu ledovce lumíci rozšířili po celé Fennoskandinávii. Kde přesně jejich útočiště leželo, ale zatím nevíme.
