Pouštní antilopy, které zoologové označují jménem přímorožec, dělají čest svému jménu. Honosí se až jeden a půl metru dlouhými rohy, které jsou, až na výjimky, skutečně přímé - rovné. Za normálních okolností jsou přímorožci stejně jako většina antilop plaší a snaží se před nepřáteli utéct. Jsou-li však zahnáni do úzkých, odvážně se nepříteli postaví. Zvíře v takovém případě skloní hlavu a jeho rohy se rázem promění v nebezpečné zbraně - jakási dlouhá ostrá kopí mířící přímo na útočníka. Běda každému, kdo neustoupí - statné africké druhy (oryxové váží přes 200 kg) mohou svými rohy zabít i lva!
Přírodní výběr je důležitý
Přímorožci žijí v malých skupinách, které se obvykle skládají z několika samic, nedospělých mláďat a dospívajících zvířat a vůdčího samce. Ten si však své postavení ve stádečku musí zasloužit. Obtížnou pozici má zejména v období říje, v tomto čase se nejen vůdce, ale i každý dospělý samec v okolí snaží získat několik samic a právo pářit se s nimi. Podaří se to však jen některým: těm nejsilnějším, kteří své soky porazí v soubojích.
Tyto souboje mají v přírodě svůj veliký význam - jen ti nejsilnější a nejschopnější samci totiž mohou zplodit silné a životaschopné potomky. Vzájemné souboje vyřadí zvířata slabá, nemocná, nedospělá nebo naopak přestárlá, jejichž potomci by také mohli být slabí či dokonce nemocní. Jde tedy o zcela přirozený přírodní výběr, který zajišťuje co nejvyšší kvalitu populace a tím i přežití druhu v nesnadných podmínkách.
Rytířské turnaje
Kdyby spolu samci přímorožců bojovali stejným způsobem jako bojují proti šelmám, asi by žádný z nich nevyšel ze střetu bez těžkého zranění a většina poražených by nejspíš zahynula. Ale i pouhé zranění je nebezpečné - oslabené zvíře snadno podlehne nepřátelům, nemocím nebo jen ztíženým podmínkám (např. dočasnému nedostatku potravy).
Příroda ovšem nerada plýtvá - nechce své "děti" zbytečně ztrácet. Už proto, že úplně každý jedinec ve skupině má svůj význam: mnozí nedospělí samci po několika letech nahradí dnešní vítěze, stará a nemocná zvířata se zase snadno stávají kořistí šelem a nepřímo tak chrání životy ostatních.
Boj přímorožců o samice a postavení ve stádě tedy nesmí končit krvavě - vzájemným zraněním či dokonce smrtí soupeře. Zvířata proto rohy v soubojích nepoužívají stejným způsobem jako v sebeobraně proti útočící šelmě, naopak, jejich smrtelně nebezpečné hroty od protivníkova těla odklánějí. Souboj začíná tím, že se přímorožci svými rohy nejdříve navzájem dotknou, a pak se jimi zaklesnou do sebe. Používají je pouze k přetlačování a k jakémusi naznačenému šermu. Souboj se tím mění ve sportovní utkání - v rituál s pevně stanovenými pravidly, kdy vítěz i poražený odcházejí bez jediného šrámu.
KDO JSOU PŘÍMOROŽCI?
Rohy jsou typickou zbraní a současně i ozdobou sudokopytníků patřících do čeledi turů (Bovidae). Přímorožci (Hippotraginae) pak tvoří v rámci této skupiny jednu z jejích mnoha podčeledí. Zoologové do ní zahrnují šest druhů velkých antilop s rovnými či obloukovitě zahnutými rohy a nápadnou hřívou na krku. Jen jeden druh - severoafrický adax (Addax nasomaculatus) - má rohy spirálovitě zatočené.
Skutečně rovné rohy mají dva druhy. První z nich, africký oryx (Oryx gazella), vytváří na území svého výskytu tři poddruhy: jižní Afriku obývá oryx jihoafrický (O. g. gazella), východní Afriku od Etiopie po Tanzanii oryx beisa (O. g. beisa) a malá oblast od severovýchodní Tanzanie po jižní Keňu je domovem oryxe třásnouchého (O. g. callotis). Druhý typický přímorožec, přímorožec arabský (Oryx leucorys), pochází, jak jméno napovídá, z pouští Arabského poloostrova.
Rohy dalších druhů už připomínají spíš dlouhé zahnuté šavle. Přímorožec šavlorohý (Oryx dammah) podle nich dokonce dostal jméno. Zoologové pak ještě mezi přímorožce řadí i dvě mohutné africké antilopy - antilopu koňskou (Hippotragus equinus - čtvrtá největší antilopa vůbec) a antilopu vranou (Hippotragus niger). Třetí druh tohoto rodu, jihoafrická antilopa modrá (H. leucocephalus), byl na konci osmnáctého století vyhuben. Bohužel, stejný osud dnes hrozí i dalším druhům - kriticky ohrožený je adax, přímorožec arabský i šavlorohý.
NÁVRAT VYHUBENÝCH
V roce 1972 byl zastřelen poslední přímorožec arabský (Oryx leucorys) ve volné přírodě. Naštěstí se již v padesátých letech dvacátého století začaly některé arabské státy pokoušet o odchov těchto kriticky ohrožených zvířat v zajetí. V osmdesátých letech proto bylo možné je začít vracet zpět do přírody - na místa, kde přímorožci kdysi žili a byli vyhubeni. Reintrodukce byla úspěšná a dnes žije ve volné přírodě asi 110 kusů, dalších několik set přímorožců arabských je chováno v zajetí. Podobným způsobem je ohrožen i další druh, přímorožec šavlorohý (Oryx dammah). Ještě v roce 1970 žilo v rozsáhlých oblastech na jihu Sahary téměř 6000 zvířat, v současné době zbývá posledních asi 500 přímorožců v republice Čad. Stejně jako přímorožce arabského se naštěstí poměrně úspěšně daří množit i přímorožce šavlorohého v zajetí. V roce 1985 bylo pokusně vysazeno malé stádečko těchto antilop do národního parku Bou-Hedma v Tunisku a zdá se, že i v tomto případě probíhá reintrodukce úspěšně.
CHLADIČ V NOZDRÁCH
Všichni přímorožci žijí v extrémně suchých a horkých oblastech. Vyvinuly se u nich proto mimořádné schopnosti, které jim umožňují tyto podmínky přežít. Především jsou schopni přečkat i velmi dlouhé období bez vody tak, že sníží její vylučování na minimum, k pohybu využívají nejchladnější části dne a dovedou využít i nepatrnou vláhu obsaženou v potravě. Také jejich cit při hledání vody pod povrchem země (získávají ji vyhrabáváním jam, do nichž pak voda prosakuje) je obdivuhodný. Další problém je horko - přehřátí je pro většinu zvířat smrtelné. Přímorožci jsou však schopni přežít i zvýšení tělesné teploty o několik oC. Nicméně přehřátí mozku by bylo nebezpečné i pro ně. Vyvinuli proto svůj vlastní mozkový "chladič": sliznice v nozdrách je bohatě protkána hustou sítí krevních kapilár, v nichž se krev chladí proudícím vzduchem. Tato chladnější krev pak pokračuje přímo do mozku a ochlazuje ho.
