Ve 20. století se věda až příliš často prolínala s politikou. Životní příběh experimentálního fyzika Petra Leonidoviče Kapici (1894-1984, Nobelova cena 1978) je toho dobrým příkladem.
Supratekuté helium
Heliem se plní pouťové balonky, a když tento plyn vdechnete, budete mluvit skřehotavě jako kačer Donald. Je mimořádně obtížné helium zkapalnit, kapalinou se stává až při teplotě -269 °C. A snížit dále teplotu této kapaliny je ještě mnohem obtížnější. Kapicovi se to podařilo. Když ochladil helium až na -271 °C, začala se kapalina chovat "divně" - z otevřené nádoby po stěnách sama vytekla ven, a když Kapica začal s nádobou točit, kapalina zůstala na místě. (Zkuste si to schválně se sklenicí vody či medu.) Helium za nízkých teplot nemá vnitřní tření jako klasické
Petrohrad - Cambridge - Moskva
V roce 1921 Kapica odjel z Petrohradu do Cambridge, aby zde pracoval pod vedením objevitele atomového jádra lorda Rutherforda. V Anglii se záhy stal hvězdou první třídy, zůstal však občanem Sovětského svazu, který často navštěvoval. A při návštěvě roku 1935 spadla klec - navzdory oficiálnímu příslibu mu sovětská vláda neumožnila návrat do Cambridge. Po počátečním šoku Kapica přijal nabídku stát se ředitelem pro něj nově otevřeného moskevského Institutu fyzikálních problémů.
Občan Kapica
Život v Sovětském svazu nebyl nikdy snadný, tím spíše v období politických čistek ve třicátých letech. Kapica však navzdory nebezpečí nemlčel. Odvážným dopisem Stalinovi se mu podařilo vysekat z vězení fyzika Lva Davidoviče Landaua. (Ten obdržel Nobelovu cenu v roce 1962 za teoretické objasnění supratekutosti.) Po válce Kapica odmítl pracovat na vývoji atomové bomby, což se mu málem nevyplatilo. Nakonec byl "pouze" zbaven vedení svého ústavu, navrátil se do něj až po Stalinově smrti. I v pozdějších letech se bez obalu vyjadřoval k nejrůznějším společenským otázkám, v sedmdesátých letech se neváhal zastat fyzika a disidenta Andreje Sacharova (viz ABC č. 7).
