Pěstouni na ultralightu: Jak se ibisové naučili létat

Pěstouni na ultralightu: Jak se ibisové naučili létat
Sdílej
 
Když člověk adoptuje ptačí mláďata, musí je naučit všechny ptačí dovednosti. Dokonce i létat.

 

 

Ibis skalní (Geronticus eremita) je v mnoha ohledech výjimečný. Nebrodí se a nehledá potravu ve vodě či v mokřadech jako ostatní ibisové, jeho domovem jsou naopak suché stepi a kamenité úhory. Nehnízdí na stromech ale na skalních útesech, jako jediný nemá opeřenou hlavu a je to jediný původní evropský druh.

Poslední pětistovka

Či spíše býval. Již před několika sty lety byl ibis skalní v celé Evropě vyhuben. A nejen v ní, zmizel prakticky ze všech oblastí, kde žil. Poslední jedinci přežívají ve dvou hnízdních koloniích v Maroku, další kolonie je ve východním Turecku. Tam však jde o uměle udržovanou polodivokou populaci. V přírodě tak dnes přežívá posledních asi 500 ibisů skalních, další necelou tisícovku chovají zoologické zahrady.

Naděje přichází ze zoo

Ibisové se naštěstí v zajetí dobře množí. Díky tomu se mohlo začátkem 21. století začít uvažovat o jejich zpětném vysazení (reintrodukci) do přírody. Součástí projektu byl i pokus vysadit ibisy skalní do jejich bývalého domova v rakouských a německých Alpách. Neobvyklého úkolu se ujala skupina nadšenců, kteří s nimi prožili den po dni téměř deset let.

 

Smrtonosná migrace ibisů skalních

Smrtonosná migrace ibisů skalních

Otevřít klece nestačí

Ptáky narozené v zajetí nelze jen tak vypustit z voliéry na svobodu. Je nutné naučit je nejen samostatnosti, ale také létání a migracím – což v případě středoevropských ibisů znamená cestu z Německa a Rakouska na zimoviště ve střední Itálii. Migrační trasu, která vede přes alpské průsmyky, se mladí ptáci učili od svých rodičů. Jenže současní rodiče ibisů narozených v zoo už ji sami neznají. Kudy letět přes Alpy museli proto ibise naučit lidé.

Adoptivní rodiče

Adoptovat ptačí mláďata je snadné – ta považují za rodiče první živou bytost, kterou po vyklubání z vajíčka spatří (vtištění, cizím slovem imprinting). Proto je hned, jak se malí ibisové vylíhli, lidé převzali do své péče: krmili je, čistili je, hráli si s nimi. Mláďata se musela naučit jim důvěřovat tak, aby byla ochotná je kdykoliv a kamkoliv následovat. Tedy i vzhůru do vzduchu. A protože lidé nemají křídla, přišla na pomoc technika v podobě ultralightu.

 

 

Těžko na cvičišti

Když mladí ptáci zesílili a byli schopni letu, začal jejich letecký trénink. Některý z „rodičů“ vzlétl na ultralightu a hlasitě povzbuzoval své svěřence, aby ho následovali. Ibisové se sice zpočátku instinktivně seřadili do tvaru V, ale vzápětí zpanikařili, seskupení se rozpadlo a ptáci se zoufale dožadovali návratu na zem. Při prvních pokusech tak uletěli sotva 10 km, přitom do Itálie to mají 1300 km!

Na křídlech letadla

Adoptivní rodiče ibisů ale překážky neodradily. Ani to, že první migraci do Itálie zkazilo počasí, takže tam ptáci doletěli letadlem. Až v roce 2010 dokončili ibisové svou dlouhou cestu na zimoviště vlastními silami. Bylo to poprvé, kdy ibisové letěli stejnou rychlostí, a uletěli stejnou vzdálenost, jako před několika staletími jejich předkové. 

Budou z nich učitelé?

Znalost migrační trasy do Itálie a zpět je jen první podmínka k přežití vypuštěných ibisů. Teď čeká jejich „rodiče“ ještě těžší úkol: Musí ptáky naučit, že jsou ibisové a ne lidé. Teprve pak bude naděje, že někteří z nich vytvoří páry, začnou se rozmnožovat a sami dál učit své potomky, jak a kudy se létá na zimoviště a zpět. A teprve pak bude možné považovat reintrodukci ibisů skalních do Evropy za úspěšnou.

 

 

Pijáci nektaru: Spolupráce rostlin a opylovačů

Pijáci nektaru: Spolupráce rostlin a opylovačů

Čáp je ptákem roku! Kolik jich u nás žije?

Čáp je ptákem roku! Kolik jich u nás žije?

Opeření špióni: Proč je sojka lepší než 007

Opeření špióni: Proč je sojka lepší než 007

Klíčová slova:
ptak
 
Komerční prezentace