Abychom mohli říct, že rostlina je masožravá, musíme zjistit, zda je schopná přilákat, ulovit a využít kořist. Na první pohled je to jednoduché: je jasné, že taková borovice masožravá není, přestože se na její pryskyřici čas od času přilepí moucha či jiný hmyz. Jednak se na ni přilepí náhodou, jednak víme, že borovice není schopna využít hmyzí tělíčko pro svou výživu. Komplikovanější je situace například u jihoafrické roriduly. Ta na své lepkavé listy uloví množství hmyzu. Když listy uschnou, spadnou i s nalepenými zbytky na zem a významně tak obohatí substrát o živiny. Podobné je to u některých bromélií. Do nálevky tvořené růžicí listů občas spadne hmyz, utopí se a pomocí bakterií rozloží. A volné živiny rozpuštěné ve vodě v nálevce již rostlina využívat dovede. Ale protože do nálevky padá i suché listí a prach, o pravé masožravosti mluvit nelze. Pouze dva druhy, Brocchinia reducta a Catopsis berteroniana, se považují za pravé masožravky. Dovedou nápadnou vůní tekutiny nejen přilákat dostatečné množství hmyzu, ale díky stavbě růžice mu i zabránit v útěku. Na listech je totiž pruh tvořený voskovitou odlupčivou kutikulou (pokožkou), která funguje jako skluzavka. A v dolní části listů jsou žlázky přizpůsobené pro příjem živin.
PROČ JSOU MASOŽRAVÉ?
Masožravost se u rostlin vytvořila jako adaptace na prostředí velice chudé na živiny. Proto se s masožravými rostlinami setkáváme především na těch nejchudších půdách - na rašeliništích, vřesovištích, mokvavých skalách či v tropických pralesích. Vyvinula se nezávisle u několika skupin rostlin, ale typ pastí i způsob lovu jsou u všech velice podobné.
LÁSKA NEBO SMRT
Jedním z nejpozoruhodnějších paradoxů v přírodě je, že jsou všechny masožravé rostliny hmyzosnubné. To znamená, že hmyz potřebují k opylení - bez hmyzu, který je současně i jejich hlavní potravou, by netvořily semena a nemohly se rozmnožovat. Mnohé mají nápadné a u špirlic i složitě stavěné květy, které lákají hmyz k něčemu úplně jinému než nedaleko nastražené pasti...
Pasivní lovci
Některé masožravé rostliny trpělivě čekají, až se hmyz sám dostaví, a nijak aktivně se o jeho ulovení nesnaží. Známe dva typy těchto tzv. pasivních pastí. Anatomicky nejjednodušší jsou lepkavé listy. Na listech vyrůstají chlupy dvou typů: jednak tzv. tentakule - chlupy produkující lepkavý sliz - a jednak žláznaté chlupy, které vylučují trávicí enzymy. Tento typ pasti známe u rosnatek (r. Drosera), rosnolistu (Drosophyllum), u rodu Byblis a u tučnic (r. Pinguicula). 
K této skupině patří např. nejmohutnější evropská masožravá rostlina, rosnolist lusitánský (Drosophyllum lusitanicum), který je doma ve Španělsku a Portugalsku na světlých, vlhkých pískovcových skalách. Jeho lodyha dosahuje délky až kolem půl metru a čárkovité listy mohou být až 20 cm dlouhé. Rosnolistu se podobají tři australské druhy rodu Byblis. Jednoletý Byblis liniflora roste ve vysychavých močálech při vodních tocích na extrémně chudých půdách. Poměrně snadno se pěstuje, takže se často objevuje v botanických sbírkách. Byblis gigantea je mnohem vzácnější - dokonce je i mezinárodně chráněný úmluvou CITES. Roste na písčinách a bezlesých mokřinách v jihozápadní Austrálii. Tento vytrvalý, ve spodní části dřevnatějící polokeř přečkává období letního sucha v klidovém stavu. Časté požáry buše přežívají semena, která oheň naopak vyprovokuje ke klíčení. Dlouhé niťovité listy výše jmenovaných druhů (a některých rosnatek) vytvářejí hustou propletenou síť. Tím vzniká poměrně dlouhá dráha, která vysiluje menší kořist, jež se marně snaží osvobodit. Současně vytvářejí rozsáhlou plochu, na kterou se snáze přilepí i křídla větší kořisti.
Pestrý svět rosnatek
Vůbec nejznámějšími masožravkami s pasivními pastmi jsou rosnatky. Rostou asi ve 130 druzích po celém světě. Kořist, kterou lákají červeně zbarvené, lesklé tentakule (lepkavé chlupy), se na list přilepí a udusí. Lep jí totiž zalepí dýchací otvory. List pak začne vyměšovat trávicí enzymy. U některých druhů rosnatek se dokonce začnou za několik minut ohýbat tentakule směrem ke kořisti a list se prohne, aby trávicí tekutina neunikala, někdy se kolem kořisti dokonce i pomalu ovine. Rosnatky se zabydlely v mnoha biotopech po celém světě, a proto se jedná o velice různorodou skupinu s různými přizpůsobeními svému životnímu prostředí. Například druhy rostoucí v oblastech s chladnými zimami (k nim patří i naše rosnatky) přezimují ve formě pupenů. Rosnatky z oblastí s periodickým suchem (v Austrálii a jižní Africe) vytvářejí hlízy. Miniaturní rosnatky z jihovýchodní Austrálie, jejichž růžice mají průměr kolem 1 cm, zase vytvářejí na začátku vegetace rozmnožovací pupeny (gemy), s jejichž pomocí se kolonie rychle rozrůstají a na příhodných stanovištích vytvářejí husté koberce.
Tučnice nejsou vždy tučné
Druhou vývojovou skupinou lapající hmyz pomocí lepkavých listů jsou tučnice. Mají dvě vývojová centra - v Evropě a Mexiku. Nepříznivá období přečkávají tučnice z mírného pásma pomocí pupenů, v subtropech a tropech vytvářejí v nepříznivém období zahuštěné růžice většího množství listů, které jsou masitější a slouží jako zásobárna vody. Tyto listy však nebývají masožravé. Tučnice často rostou na substrátech, které jsou pro ostatní rostliny jedovaté: na vlhkých sádrovcích (např. tučnice sádrovcová - Pinguicula gypsicola) či "živých" travertinech (např. i naše tučnice obecná).
Láčky, konvice a další
Druhý typ pasivních pastí, tzv. konvicovité pasti, se vytvořil nezávisle na sobě u tří skupin rostlin: u amerických špirlic a jejich příbuzných, v tropech Starého světa vznikl u láčkovek a v Austrálii u láčkovice. Přestože se jedná o nepříbuzné skupiny, jejich lapací orgány jsou si nápadně podobné jak zbarvením a tvarem, tak i přítomností víčka, které při dešti funguje jako deštník a brání ředění obsahu láčky dešťovou vodou. Pasti jsou velice účinné a rostliny do nich mohou ulovit i menší obratlovce. 
Špirlice rostou v močálech na východě Severní Ameriky od oblasti Velkých jezer (zde rostoucí Sarracenia purpurea vydrží i naše zimy) až po Floridu. Na příhodných stanovištích vytvářejí špirlice (či spíše vytvářely, protože jsou stále vzácnější) rozsáhlé porosty. Hmyz je do pasti váben pomocí žlázek, které vylučují nektar, nápadnou barvou i vůní obsahu láčky. Lištovité křídlo a tvar víčka ho nasměrují do konvice. Zóna produkující nektar postupně přechází v zónu se štětinovitými buňkami ohnutými dolů tak, že hmyzu brání vylézt směrem vzhůru. V této části láčky se nacházejí i žlázy produkující trávicí enzymy. Dno konvice pak je přizpůsobené pro vstřebávání živin. Další americká masožravá rostlina vybavená láčkou, Darlingtonia, roste v Kalifornii na prameništích a podél horských potoků, a poslední, primitivní rod Heliamfora, na stolových horách ve Venezuele. Darlingtonie a heliamfory nevytvářejí trávicí enzymy a trávení u nich zajišťují symbiotické mikroorganismy.
Nejslavnější konvice
Nejznámější masožravky - láčkovky (r. Nepenthes) - jsou většinou liány, epifytní rostliny, vzácněji i keře, rostoucí asi v 80 druzích ve vlhkých tropických pralesích jihovýchodní Asie, na Madagaskaru a severu Austrálie. Jsou to současně i nejrobustnější masožravé rostliny, některé druhy mohou být až 20 m dlouhé. Jako past slouží přeměněná část listu - láčka -, která je úponkou spojená s lupenitou, asimilační (tedy zelenou) částí listu. Hrdlo láčky je rýhované a směrem dovnitř kluzké. Na jeho okraji jsou nektarové žlázky, které spolu s výraznou červenou barvou láčky lákají hmyz. Ten po dosednutí na okraj láčky uklouzne a spadne na dno, kde se utopí ve vazké trávicí tekutině. V útěku mu brání i odlupčivá vosková vrstva na stěně. Vůbec největšími láčkami je vybaven druh Nepenthes rajah z Bornea, jeho láčky jsou až 40 cm dlouhé, s průměrem hrdla kolem 10 cm.
Aktivní pasti
Rostliny vybavené aktivními pastmi jsou schopné reagovat na přítomnost kořisti. Nejrozšířenějším rodem masožravých rostlin tohoto typu jsou bublinatky (Utricularia), se kterými se můžeme setkat na celém světě. Některé z nich patří mezi typické vodní rostliny jezer, rybníků, rašelinných tůněk, jiné osidlují povrch mokrých humózních půd, vlhkých skal či polštáře mechů. Další druhy rostou jako epifyty na stromech tropických pralesů a svými nápadnými květy a tuhými listy připomínají některé orchideje. Několik druhů roste pouze ve vodě v nálevkách bromélií. Typ kořisti závisí na prostředí, v němž bublinatka žije. Kořistí vodních bublinatek (několik druhů roste i u nás) je především drobný vodní plankton - buchanky, perloočky, vzácně i rybí plůdek. Bublinatky, jejichž pasti jsou v půdě, loví drobný hmyz, roztoče a červy. Vlastní pastí je měchýřek velký 1 - 5 mm. Rostlina odčerpává z měchýřku vodu, takže se jeho pružné stěny prohýbají a uvnitř pasti vzniká podtlak. Kořist, která je k měchýřku přivábena pomocí slizových žláz či jen náhodou pluje okolo, zavadí o citlivé chlupy. Tím se prudce otevře záklopka uzavírající měchýřek a kořist je s proudem vody přímo "vcucnuta" do pasti a poté strávena. Pasti pozemních a epifytických forem pracují na stejném principu, využívají totiž vodu, která je přístupná v půdních kapilárách. 
Bublinatky jsou, ač to není na první pohled zřejmé, příbuzné s tučnicemi. Příbuzenský vztah prozradí až nápadné žluté či fialové pyskaté květy. Další dva druhy čeledi Lentibulariaceae jsou málo známé, i když velice zajímavé. V jižní Austrálii rostou jednoleté miniaturní měchýřnatky (Polypompholyx) s pastmi podobnými bublinatkám. Rod Genlisea se vyskytuje v Brazílii a západní tropické Africe. Pasti genlisejí jsou na přechodu mezi aktivními a pasivními. Část listů se přeměnila v tzv. kořenové listy, které jsou v půdě a slouží jako pasti. Skládají se z měchýřku, v němž probíhá vlastní trávení, z krčku, který je vystlán tuhými chlupy obrácenými k měchýřku (tím brání kořisti lézt na opačnou stranu), a dvou šroubovitých ramen, která navádějí kořist do krčku. Podle některých autorů v měchýřku vzniká podtlak, a proto rostlina kořist také pomalu nasává. Délka pastí dosahuje několika centimetrů.
Sklopec, z něhož není úniku
Naše představy o masožravosti rostlin snad nejdokonaleji splňuje mucholapka podivná (Dionaea muscipula - příbuzná rosnatek) z východu Severní Ameriky. Nemusíme mít ani moc fantazie, abychom si její list představili jako otevřenou zubatou tlamu. Hmyz, který je přiváben nektarovými žlázkami či jen náhodně přistane na listu, zavadí o citlivé chloupky. Ty podle typu dráždění bezpečně rozliší, zda se jedná o hmyz, nebo třeba jen o kapky deště. Pokud se jedná o neopatrný hmyz, spustí se mechanismus podobný nervovému vzruchu u živočichů a list se rychle sevře. Oběť tak uvězní mezi tuhými chlupy na okraji listové čepele jako v kleci. Podobně fungují i pasti vodní rostliny aldrovandky měchýřkaté (Aldrovanda vesiculosa). 
1 stříška láká hmyz a brání ředění trávicí tekutiny dešťovou vodou 2 žlaznatá část láčky 3 trávicí tekutina 4 ulovený hmyz
NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ LOVCI
Za nejúspěšnější lovce mezi rostlinami můžeme jednoznačně považovat bublinatky - jedna rostlina může mít i kolem pěti tisíc pastí a každá past je použitelná až desetkrát.
VZÁCNOST OD JIŽNÍCH MOŘÍ
V Austrálii roste jediný druh masožravé rostliny s konvicovitou pastí - láčkovice (Cephalotus follicularis). Jejím domovem je nevelké území v jihozápadní části kontinentu. A protože vyžaduje velice vlhké a mírné klima, neroste dál než 16 km od moře. Z oddenku vyrůstají růžice listů a po obvodu růžice se vytvářejí vakovité, asi 5 cm velké láčky.
