Když si roku 1915 nechal Američan John Van Wormer patentovat karton, z něhož bylo možno vyrábět krabice na mléko, vypadala budoucnost nového obalového materiálu více než růžově. Oproti dříve používaným skleněným lahvím byl příjemně lehký a nerozbitný, jeho obliba proto rychle rostla. Důsledky pro přírodu se tehdy ještě nikdo netrápil.
Když si roku 1915 nechal Američan John Van Wormer patentovat karton, z něhož bylo možno vyrábět krabice na mléko, vypadala budoucnost nového obalového materiálu více než růžově. Oproti dříve používaným skleněným lahvím byl příjemně lehký a nerozbitný, jeho obliba proto rychle rostla. Důsledky pro přírodu se tehdy ještě nikdo netrápil.
Dnes se mléko, džusy, protlaky a další tekuté potraviny balí do celé řady vzájemně podobných materiálů s podivnými názvy. Jmenují se Tetra-pak, Elopak, Variopak... Mnoho lidí si myslí, že jde o obyčejné papírové kartony, které je po použití možno vyhodit do kontejneru na papír. Tam ale v žádném případě nepatří! Podívejte se někdy na krabici pozorně. Zjistíte, že je sice vyrobena hlavně z papíru, ale kromě toho obsahuje i vrstvičky polyetylenu a často také hliníku. Dohromady tyto dva materiály tvoří asi čtvrtinu celého obalu.
CO S NIMI?
Je to nesmírně nešťastná kombinace, protože takový obal se dá jen velice špatně recyklovat. Jeho druhotné využití je navíc neúměrně drahé a získaný materiál je nekvalitní, takže se recyklací téměř nikdo nezabývá. V ulicích ani nejsou rozmístěny speciální kontejnery, takže všechny podobné obaly končí mezi netříděným odpadem. Je to zbytečné plýtvání papírem, polyetylenem, a hlavně hliníkem, o jehož škodlivosti jsme psali v č. 15. Nezbývá než se "skládaným" obalům pokud možno vyhýbat. Většina potravin je k dostání i v jiných, přírodě méně nebezpečných druzích obalů.
Kresba Lukáš Fibrich
