Honiči

Představují skupinu v mnoha ohledech výjimečnou. Na jedné straně zahrnuje vůbec nejvíce plemen ze všech, na straně druhé se však z valné většiny jedná o plemena nejvzácnější. Proč tomu tak je? Je to především proto, že honiči jsou nositeli ještě jednoho superlativu - mezi loveckými plemeny představují zároveň také skupinu nejstarší. Jejich způsob lovu proto odpovídá dávným časům, kdy ještě neexistovaly střelné zbraně a kořist při lovu bylo nutno dohnat štvaním. K tomuto účelu si zámožní lidé držívali početné smečky psů, vyznačujících se většinou pestrými barvami a mimořádně hlasitým, libozvučným štěkotem, umožňujícím jezdcům na koních sledovat je i ve členitém terénu. Časy se ovšem změnily, lov zvěře štvaním byl jako nehumánní a neefektivní moderní civilizací odmítnut - a honiči přišli o své uplatnění. Neztratili však nic ze svých kdysi vysoce ceněných loveckých vlastností: jsou posedlí vyhledáváním stop zvěře a jejich sledováním často na velké vzdálenosti. Právě tyto vlastnosti se zřejmě staly hlavní příčinou jejich úpadku. Nedokázali se přizpůsobit změněné situaci a stát se všestranně použitelnými loveckými psy, kteří by mohli konkurovat moderním ohařům, ani způsobnými společenskými psy, kteří by svým pánům neutíkali při každé vhodné i nevhodné příležitosti. Jen několika málo plemenům se podařilo překročit svůj stín a získat si širší oblibu. Platí to především o bíglovi, oblíbeném rodinném psu, jehož temperament není nezvladatelný a lze ho udržet pod kontrolou. Zvláště na západ od nás, ale i v USA, se vzůstající oblibě těší malý hrubosrstý vendéeský baset, psík na krátkých nožkách s neodolatelně roztomilým pohledem. I když i on zůstal v hloubi duše lovcem a v lese to dává najevo, doma je neobyčejně milý, přizpůsobivý a nenáročný společník, který vyžaduje přece jen méně pohybu než jeho dlouhonozí kolegové. Mezi honiče patří ještě několik desítek dalších plemen. Bývají to psi většinou střední, vesměs hladko-, někdy i hrubosrstí, se zavěšenýma dlouhýma ušima, často v typické bíločernotříslové barvě. Mnoho plemen honičů vzniklo ve Francii (např. plavý bretaňský honič, modrý gaskoňský honič, trikolorní francouzský honič, hrubosrstý vendéský honič atd.), ovšem mimo zemi svého původu se příliš nerozšířili. U nás je v poslední době díky entuziasmu několika chovatelů častěji odchováván bernský honič, pocházející ze Švýcarska.