Kosmonautika ovlivňuje náš každodenní život. Používáme GPS, sledujeme satelitní televizi, hledáme v mapách od Google, nebo se díváme na předpověď počasí. Jen málokdy si ale uvědomíme, že kromě družic, orbitálních stanic nebo kosmických lodí se kolem Země pohybuje také obrovské množství smetí.
Nejstarší odpadek
Pod pojmem „kosmické smetí“ si můžeme představit cokoliv, co vyrobil člověk, pohybuje se to po oběžné dráze Země a nepřináší to žádný užitek. Družice, díky níž můžeme sledovat třeba přímý přenos z druhého konce světa, kosmickým smetím není. Pokud však přestane fungovat, stává se kosmickým smetím. Stejně tak jsou za kosmické smetí považovány poslední stupně nosných raket, trosky po srážkách družic i nástroje, které upustili astronauti při kosmických vycházkách. Nejstarším kosmickým smetím je družice Vanguard 1, která se do vesmíru vydala 17. března 1958.
Rychlé a zběsilé
Proč je kosmické smetí nebezpečné? Cokoliv na oběžné dráze se pohybuje rychlostí kolem 8 kilometrů za sekundu. Přesná rychlost je dána výškou objektu nad zemským povrchem. Na první pohled by tak měly všechny objekty létat v dané výšce stejně daleko od sebe, když mají stejnou rychlost. Jenomže každý objekt má různý sklon vůči rovníku. Může se tak klidně stát, že si obíháte v klidu přesně nad rovníkem (sklon 0°) a z ničeho nic do vás kolmo narazí smetí, které obíhá nad póly (sklon 90°). Rychlost tohoto objektu je vůči vám obrovská, takže velká bude i energie uvolněná při srážce.
Pád do atmosféry
Mezinárodní kosmická stanice ISS se pohybuje 360 km nad Zemí. V této výšce jsou stále ještě zbytky atmosféry, které stanici zpomalují. Jak klesá její rychlost, vesmírný komplex padá směrem k Zemi. Hloubka tohoto pádu závisí mimo jiné na aktivitě Slunce. Při slunečních erupcích atmosféra Země „zhoustne“ a stanice padá rychleji. Není to nic dramatického, řádově jde o metry až desítky metrů denně. Stanice jednou za čas zapne motory a zvýší svou dráhu. Kosmické smetí ale žádné motory nemá, takže nakonec skončí v atmosféře. Malým kouskům, které jsou navíc na vysoké oběžné dráze, bude tento pád trvat desítky až stovky let. Jednou však k němu dojde. Kosmické agentury se proto snaží zaneřádit oběžnou dráhu co nejméně. Když to jen trochu jde, je stará družice navedena do atmosféry, kde shoří.
300 000 kousků
Jediné, co se dá dnes s kosmickým smetím dělat, je sledovat ho a případným kolizím zabránit. Sledování probíhá radary nebo dalekohledy ze Země. Podle odhadů se kolem Země pohybuje 19 000 kousků kosmického smetí větších než 5 cm a více než 300 000 kousků o velikosti větší než 1 cm. Radary jsou schopné odhalit a sledovat zejména ty o velikosti 10 cm a větší. Pokud se do možného kolizního kurzu dostane Mezinárodní kosmická stanice, provede svými motory úhybný manévr (zvýší svou dráhu).
Astronauti na útěku před odpadky
Občas se ale Mezinárodní kosmické stanici nepovede uhnout odpadkům z cesty včas. Astronauti se pak musí pro jistotu odebrat do dvou lodí Sojuz, které je na stanici nejen dopravují, ale také slouží jako záchranné čluny. Stanice sice disponuje ochrannými štíty z odolných materiálů, proti větším kouskům smetí by však šanci neměla a díra ve stanici by znamenala obrovský problém v podobě úniku vzduchu ven. Kosmické smetí je tak jedním z důvodů, proč se jednotlivé moduly stanice musí dát uzavřít a izolovat od ostatních.
Úklid oběžné dráhy
Existuje řada nápadů, jak oběžnou dráhu uklidit. Od vesmírných popelářů v podobě automatických lodí, které by chytaly nefunkční družice a poté je stáhly do atmosféry až po sestřelování smetí laserem. Pro začátek by ovšem stačilo situaci nezhoršovat, jako to udělala v roce 2007 Čína, která jen tak zkušebně sestřelila svou družici raketou. Důsledkem bylo zaneřádění dráhy o tisíce nových úlomků.
