"Nastupte si, jedeme," vyzvala nás obsluha výtahu. Za okamžik namačkáni jeden na druhého padáme v úzké kleci do tmy rychlostí 8 m/s. Za několik minut přistáváme v útrobách nejhlubšího uranového dolu v České republice, 600 metrů pod zemí.
Čeká nás další zážitek - cesta vlakem. Kdybyste totiž v rozlehlých, spletitých a temných chodbách dolu chtěli chodit pěšky, nedělali byste celou směnu nic jiného. Nastupujeme tedy do vlaku. I když možná výraz vlak není až tak na místě, pohodlně se do něj vejdou jen ti nejmenší a nejhubenější z nás. Sotva stačíme zapřemýšlet, jak se do minivagonků nasoukají statní horníci, čeká nás další překvapení. Vystupujeme a jedeme dalším výtahem ještě 550 metrů dolů! Chvíli to vypadalo, že pokud se do něj chceme vejít, budeme muset nahoře nechat nejen helmy se svítilnami, ale i končetiny. Pro lidi se sklonek ke klaustrofobii to tu rozhodně není... Jsme 1050 metrů pod povrchem - a to ještě zdaleka není všechno! Poslední přístupné patro se nachází dokonce v hloubce 1200 metrů!
Těžký život horníka
Dál už pokračujeme pěšky, brodíme se blátem a vodou. Stěží stačíme dávat pozor, co nám náš průvodce, důlní inženýr, říká: "Důvodem, proč každý den jezdí stovky lidí do takovýchto hloubek, je minerál uraninit, který v sobě ukrývá strategickou surovinu - uran. Pouhým okem však tyto minerály těžko rozpoznáme, vyskytují se v hornině ve formě zrníček velkých jen několik setin milimetru." Překvapuje nás, že v jedné tuně horniny je průměrně jen asi 300 g tohoto prvku. Vymotáváme se z labyrintu chodeb a čeká nás další zkouška. Po strmém vysokém žebříku se musíme protáhnout úzkou šachtou, vysokou asi dvacet metrů. Po tomhle náročném úkolu se ocitáme v uzounkém prostoru plném úlomků vytěženého kamene. Strop a stěny nad námi podpírají jen silné dřevěné výztuže, které nás chrání před sesutím hornin nad námi.
Práce pro siláky
Práce v dole není pro slabé nátury - na úplném začátku celého procesu, v šachtě, na takzvané čelbě pracují pouze dva lidé, kteří za jednu osmihodinovou směnu musí vyvrtat otvory do skály, naládovat je výbušninou, odstřelit, odstranit několik tun vytěženého materiálu a postavit výztuž. Jedna směna takto postoupí asi o dva metry za den. Navíc si musí vše od vlaku přinést ručně. Člověk s průměrnou fyzickou kondicí by to nevydržel ani den...
Bezpečnost nade vše
V dole se úzkostně dbá na bezpečnost. Každý pracovník má u sebe záchranný dýchací přístroj a systém únikových chodeb umožňuje opustit důl do... do kolika že minut? Do dvaceti? Do třiceti? A to stačí? Přemýšlíme a v duchu počítáme metry nahoru. Rychleji to však možné není. Zajímá nás i nebezpečné radioaktivní záření. Jeden dělník smí kvůli němu odpracovat 2100 směn, poté z práce v dole odchází. Ale my se obávat nemusíme - za naši krátkou návštěvu jsme schytali dávku, která odpovídá asi jedné setině záření obyčejného rentgenu v nemocnici. Nasedáme do mašinky spolu s horníky po směně, kteří přes neuvěřitelný hluk okamžitě usínají.
Opět následuje cesta nahoru dvěma výtahy. Kolem nás jedou vozíky s rudou, která je pak nákladními vozy odvážena k dalšímu zpracování do chemické úpravny. V úpravně se z ní získává uran ve formě žlutého prášku, tzv. žlutého koláče. Z úpravny pak putuje do zpracovatelských závodů v zahraničí, kde se z něj vyrábí palivo pro atomové elektrárny. Nás v Rožné čeká už jen odevzdání šatů s lampou a příjemná sprcha. Při cestě zpět se díváme na zarostlá a opuštěná pole. Dřív by nás ani ve snu nenapadlo, jak je pod nimi rušno.
Od hromádky kamení po "žlutý koláč"
Vytěžená uranová ruda na malou chvíli spatří světlo světla a ihned se vydává na další dobrodružství. Čekají ji nabroušené zuby drtičů, kterými je rozemleta na jemný prášek (asi jako zubní pasta). Ten je poté dále zahušťován procesem loužení, během něhož je z prášku pomocí chemikálií doslova vytáhnut zájmový prvek – uran. Poté se roztok s vysokým obsahem uranu filtruje, vysráží a usuší. Odpadní produkt z výroby se ukládá na odkaliště. Konečným výrobkem, využitelným pro jaderné elektrárny, který odebírá například ČEZ, provozovatel obou našich jaderných elektráren, je uranový koncentrát diuranát amonný (NH4)2U2O7 (lidově žlutý koláč).
Hornický slovníček
fárat - jet do dolu důlním výtahem
dozimetr - přístroj, který měří radioaktivitu
lutna - větrací potrubí
hajcman - železná výztuž důlní chodby
štajgr - nadřízený horníků
Některé profese v dole:
Horníci
strojník báňského zařízení - řídí a obsluhuje těžní stroj (tj. motor důlního výtahu) na povrchu
naražeč - řídí dopravu osob a materiálu v těžní jámě (pod zemí)
lamač - dobývá rudu nebo razí důlní díla (jámy, chodby)
dřevič - buduje výztuž v důlních chodbách
plenič - po vytěžení a opuštění důlního díla součinnost při plenění dlouhých důlních děl vč. výklizu výztuže a výstroje
řidič důlních lokomotiv - řídí důlní lokomotivu, dopravuje osoby a materiál
vrtař - vrtá důlních vrtů
obnovář - odvodňuje stará důlní díla
hlavní předák - řídí práce při dobývání nebo ražení horizontálních a vertikálních důlních děl (šachet či chodeb)
báňský záchranář - kromě záchranářských prací v dole likviduje i důlní nehody a jejich následky
Techničtí pracovníci
geolog - řídí a provádí geologický průzkum; tj. hledá místa s výskytem uranové rudy
inženýr úseku - má na starosti konkrétní úsek těžby, hlavně z hlediska technologií
vedoucí oddělení větrání - má na starosti větrání dolu. Které je klíčové pro bezpečnost a zdraví horníků
šička - opravuje horníkům pracovní šaty
Důl Rožná v číslech
Objevení ložiska: 1956
Začátek těžby: 1957
Hloubka: 1200 m
Počet pater: 24
Teplota v dole: 25-30 °C
Počet pracovníků pod zemí: 300
Maximální počet směn, které může horník odpracovat za život: 2100 (asi 10 let)
Rychlost důlního výtahu bez lidí: 12 m/s
Rychlost důlního výtahu s lidmi: 8 m/s
Roční těžba: asi 300 tun využitelného uranu
Vytěženo uranu celkem od začátku těžby: 19 000 tun
Cena uranového koncentrátu: 5000 Kč/kg
