V roce 2005 probleskla několika odbornými časopisy zpráva, že na severu Sumatry zaznamenali seismologové několik otřesů země nedaleko jezera Toba. Pro většinu lidí to neznamenalo vlastně vůbec nic. Jenom pár odborníkům přitom vyrazil na čele studený pot. Sto kilometrů dlouhé a třicet kilometrů široké jezero Toba, totiž vůbec není tím, čím se zdá být. Je to kráter obrovské sopky. Pokud by vybuchla, znamenalo by to konec lidské civilizace a možná i konec člověka jako živočišného druhu. Jak to víme? Protože se to už jednou stalo.
Poslední supererupce
Před 73 000 let to na Sumatře ale vypadalo úplně jinak. Velkou část ostrova pokrýval prales, ve kterém se pásli jednorozí srstnatí nosorožci a obrovští chobotnatci. Byly tu i obrovské kočkovité šelmy a další megafauna, která dnes již neexistuje. A samozřejmě tu žili také lidé. Ti všichni se stali obětmi supervulkánu. Byla to největší sopečná erupce za více než 20 milionů let. Výbuch se nejprve ohlásil otřesy, které se stále zesilovaly. Pak ze dna jezera vyrazily k hladině sirnaté plyny. Zvířata, která ještě neutekla, umírala s poleptanými plícemi. Nedlouho před výbuchem vyrazily v pralese vroucí gejzíry. Země nad vulkanickým krbem se propadla, aby byla vzápětí vymrštěna vzhůru silou několika tisíců atomových bomb. Pak od epicentra výbuchu vyrazila do všech směrů pyroklastická vlna - směs prachu, sopečného popela a žhavých plynů. Měla teplotu jako roztavená ocel a řítila se rychlostí přes 120 kilometrů za hodinu. Severní část ostrova shořela na popel, ale sopka zabíjela dál. Na celou Jihozápadní Asii dopadal sopečný popel, dostával se zvířatům i lidem do plic a dusil je.
Člověk vymírajícím druhem
Nad Tobou vyrostl sloup sopečného popela široký asi 200 kilometrů a vysoký asi padesát kilometrů. Ve vysokých vrstvách atmosféry rozptýlil vulkanický popel, který zakryl Slunce na několik let. Svět tehdy právě procházel jednou z ledových dob, ale to co ho čekalo, byla doba superledová. I v oblastech dnešních subtropů se lidé museli místy vypořádat s teplotami kolem -50 °C. Na povrchu zůstalo jen velmi málo jedlých rostlin a skoro žádná zvířata, která by naši předci mohli lovit. Tehdy jsme ještě neobývali polární oblasti a naše schopnosti stavět obydlí a vyrábět teplé šaty byly zoufale nedostatečné. Statisíce lidí umíraly hladem a podchlazením.
Trvalo to asi deset let, než se atmosféra od popela zcela vyčistila. Země se začala vzpamatovávat, ale z několika set tisíc lidí přežilo méně než deset tisíc.
Příští erupce
Kdyby k takové katastrofě došlo dnes, byl by dopad asi ještě tragičtější. I když už umíme stavět teplé domy a šít mrazuvzdorné oblečení, nedokázali bychom v sopečné tmě nové doby superledové uživit populaci celého světa, ani jí zajistit dostatek tepla.
Zní to jako jeden z mnoha katastrofických scénářů. Na rozdíl od jiných ale víme o tomhle jedno: Nevíme jestli se to stane zítra, za rok, za sto nebo tisíc let, ale stane se to znovu. Supervulkánů máme na Zemi víc než dost. A až se to stane, naše civilizace na této planetě skončí.
Zmrzlé stopy tragédie
Nepřímé náznaky ukazovaly už dlouho genetikům, že se v historii lidského rodu musela odehrát nějaká tragická událost. Co se tehdy skutečně stalo jsme ale pochopili teprve z hloubkových vrtů v ledovcích. Vrstvy ledu v polárních oblastech totiž narůstají podobně jako letokruhy stromů a tak nich můžeme číst stopy dávných událostí.
Ve vrstvě staré asi 73 000 let je led náhle rozdělen vrstvou sopečného popela, který se dá vysvětlit jen jedním způsobem: Musela vybuchnout sopka, proti které by vypadal Vesuv nebo Stromboli jako vánoční prskavka. Další stopy dovedly vědce až do Indonésie k jezeru Toba.
