Vlkodlaci vyjí na měsíc napříč dějinami lidstva. Strašidelné mýty a příběhy o krvelačných vražedných šelmy se postupně rozšířily do mnoha filmů, seriálů i videoher. Vlčí muž byl oblíbeným monstrem už v klasických hororech po boku Drákuly a Frankensteina. Vlkodlaci jsou stejně věčné a nemrtvé téma jako upíři nebo zombie. Zvláště na Halloween.
Lykantropie: Když se člověk považuje za vlka
Když člověk onemocní chorobou zvanou lykantropie, může se stát vlkem. Nebo dokonce neporazitelným mutantem s hrubou srstí a ostrými tesáky. O takových bytostech si vyprávěli naši předkové po celém světě a my o nich dnes točíme filmy. Přitom je na vlkodlacích víc pravdy, než si vůbec uvědomujeme.
Tedy neznamená to, že by mezi námi za úplňku opravdu pobíhaly běsnící stvůry. Ovšem lykantropie je zcela skutečná nemoc: vzácná psychická porucha, při níž je člověk přesvědčený o tom, že se dokáže proměnit do zvířecí podoby. Zažívá stavy, v nichž se chová jako domnělé zvíře a nelze s ním komunikovat jako s člověkem.
Proč se někdo cítí jako vlk?
Takový případ se objevil i u nás v Česku. Pacient, který byl přesvědčený, že je vlkodlak, viděl v zrcadle ne svoji tvář, ale hlavu vlka. Tpěl lykantropií. Jak se ale v člověku může taková šelma probudit? Odborníci na to mají spoustu teorií, od následků zažitých traumat po ztrátu osobnosti.
Jedna z nich je ale obzvlášť zajímavá. Psychiatr Carl Gustav Jung tvrdil, že naši předkové při lovu napodobovali vlky nebo povolávali jejich duchy, aby měli odvahu potřebnou ke skolení kořisti. Tahle vzpomínka prý ještě pořád koluje v našich civilizovaných žilách. Ve výjimečných případech může vyplout na povrch a dát člověku kromě lidské ještě vlčí osobnost.
Vlkodlaci ve středověku: Hony a inkvizice
Příběhy vlčích lidí se objevovaly po celém světě snad odjakživa. O lykantropii psali už doktoři ve starověké Byzanci. Byli přitom poměrně rozumní: Popisovali ji jako psychickou nemoc, kterou léčili klidem a utišujícími prostředky. Vlkodlak měl díky tomu docela slušnou šanci na vyléčení choroby, nebo alespoň zmírnění jejího průběhu.
Mnohem hůře na tom byli středověcí vlkodlaci v době honů na čarodějnice (15. až 18. století). Inkvizitoři je považovali za ďáblovy děti a člověk označený za vlkodlaka obvykle skončil nejprve v mučírně a pak na hranici. Přitom mohl být úplně neškodný.
Vedle psychické nemoci lykantropie, která mění chování člověka, existuje i genetická porucha hypertrichóza. Těm, kteří jí trpí, roste hustá srst na obličeji a dalších místech, kde bývají lidé holí. Jinak jsou normální, ale „vlčí vzhled“ úplně stačil na to, aby inkvizitor dotyčného navždy zatratil.
Mýtus vs. realita: Je fyzická proměna ve vlka možná?
Dnes už víme, že ačkoli si člověk může myslet, že je napůl vlk, skutečně se proměňovat v šelmu odporuje fyzikálním zákonům i možnostem lidského těla.
Kdyby při úplňku měla člověku narůst vlčí hlava s mordou plnou ostrých zubů a dlouhýma ušima, zlámalo by mu to kosti, zpřetrhalo svaly a ochromilo celé tělo takovou bolestí, že by nepřežil ani svou první proměnu. Natož aby ji prodělával každý měsíc. Nechme proto vlkodlakům jejich místo ve filmech a komiksech, kde jim to stejně sluší nejvíc.
