Při loňské cestě do Skandinávie byli skřivani ouškatí naším hlavním cílem. Zkoušeli jsme je s bratrem hledat v horách středního Norska, kudy probíhá jižní hranice jejich rozšíření. Chodili jsme v kamenitých horských tundrách již několik dní a stále nic. Pak jsme je konečně u jednoho sněhového pole pod skalnatým vrcholem zahlédli. Byli dva: ten barevnější a žlutější ve tvářích byl jistě samec. Oba ptáci pobíhali po okraji tajícího sněhu a cosi sbírali. Po chvilce zcela bez příčiny vzlétli a letěli po svahu dolů na oblé návrší pokryté mořem kamení. Trvalo hodinu, než jsme na tuto plošinu sestoupili, ale skřivany jsme zde objevili - a dokonce s potravou v zobáku!
Setkání první
Počasí v horách bylo již několik dní hrozné. Ledový vichr nás při pozorování nutil zalehnout do závětří některého z kamenů. Ale to jsme zase neměli přehled a dlouho jsme nevěděli, kde ptáci vůbec jsou. Po chvíli jsme zjistili, že ptáci přerušili krmení a přiběhli si nás prohlédnout. Zpoza blízkých kamenů potměšile vykukovala pichlavá očka na černobílé hlavě s oušky či snad "růžky" - skřivani vypadali jako malí čertíci. Hnízdo se nám však přes veškerou snahu a přehledný terén najít nepodařilo.
Druhý den jsme v hledání pokračovali. Nebudu líčit všechny útrapy, ale teprve ve čtyři hodiny odpoledne jsme zjistili, že mláďata již nejsou na hnízdě, ale že jsou rozeběhnutá mezi kamením. Vrátil jsem se ke krosně a málem upadl překvapením - necelé dva metry od ní bylo hledané skřivaní hnízdo. Rychle jsme pochytali tři skřivaní mláďata a vrátili je zpět do hnízda. Z dálky jsme pozorovali, jak je rodiče hned začali krmit.
Marná snaha...
Vrátili jsme se k hnízdu a začali stavět kryt. Už jsme ho měli téměř sestavený, když nám jej náraz vichru vyrazil z rukou. Kryt metal kotrmelce ze svahu, bratr se jej marně snažil doběhnout a občas v kamenech upadl i on. Celá scéna mi připadala neuvěřitelně směšná a po dni plném napětí jsem se smál ještě dlouho poté, co se mi sourozenec ztratil za obzorem. Vrátil se více než za hodinu, celý nasupený a potlučený. Toho dne už se nám kryt postavit nepodařilo. Další den jsme opět za svítání vyrazili ke hnízdu. Rodiče chodili s potravou, ale mladí skřivani byli opět rozeběhnutí po okolí. Nevadí, pomocí dalekohledu a krmících rodičů je rychle najdeme. Stalo se však něco neuvěřitelného - v ranním chvatu jsme oba dalekohledy zapomněli dole! Už mi bylo jasné, že skřivany nevyfotografujeme, marně bojujeme proti trollům, kteří nás opět zblízka potměšile pozorovali. Vzdali jsme to a přesunuli se do jiné části pohoří.
Setkání druhé
Stan jsme si postavili několik set metrů od horské silnice se známou postavou z kamenů, oblečenou do obnošených šatů. Ani jedno auto, které vjíždělo do hor, neopomnělo u trolla zastavit: z dálky jsme pozorovali, jak mu lidé přinášejí oběti. Tuto oblast jsme neznali, proto jsme se hned první ráno rozdělili s tím, že každý prozkoumá určitou část území. Odpoledne se sejdeme, a pokud zde skřivany nenajdeme, přejedeme jinam.
Už jsem stoupal do kopců, když jsem zaváhal. Sešel jsem dolů k barevné postavičce a obětoval jí jednu hašlerku. Teprve pak jsem vyrazil za skřivany. Bylo to ztracené odpoledne, tundry plné kamení byly nehostinné, neviděl jsem ani pírko. Zbývalo mi posledních deset minut do návratu, když jsem je spatřil. Dvacet metrů přede mnou běžela skřivaní samička s potravou. Běžela po svahu nahoru a najednou proběhla kolem bratrovy krosny, kterou jsem předtím přehlédl. Za ní pokojně spal bratr. Přestal jsem sledovat skřivana a šel ho probudit. Byl prý unavený, žádné skřivany neviděl, a tak si na chvilku zdříml.
Rozestoupili jsme se a za deset minut jsme měli hnízdo i s mláďaty. Postavili jsme kryt z kamenů a druhý den, kdy jsem opět obětoval trollům kousek ze svých zásob, z něj skřivany bez problémů fotografovali. Sameček však tentokrát nebyl tak barevný, asi proto, že to byli skuteční skřivani, zatímco ti první byli zcela nepochybně trollové...
KDO JSOU TROLLOVÉ?
Všude na světě jsou lidé pověrčiví. Lidé ve Skandinávii věří v trolly. To jsou skřeti a skřítci, kteří ve skandinávských horách působí různé potměšilosti a zlomyslnosti, ale i vyložená neštěstí. Serpentiny horských cest, kde častěji dochází k nehodám či pádům do propasti, se nezřídka označují jako "cesty trollů". Všude na přístupových cestách do hor proto najdete stylizované figurky trollů buď z přitesaných samorostů, nebo z kamenů naskládaných na sebe. Těmto postavičkám oblečeným do šatů lidé při vstupu do království trollů obětují, stačí malinký kousek z jejich majetku. Nevěřícně jsem koukal, jak Norové, jeden z nejvyspělejších evropských národů, vždy u figurky hlídající vstup do hor zastavují a přinášejí jí nějakou oběť. Nesmál jsem se jim, ale sám v nadpřirozené bytosti nevěřím, a tak jsem nehodlal na zdejší zvyklosti přistupovat.
SKŘIVAN OUŠKATÝ
Pěvec skřivan ouškatý (Eremophila alpestris) je rozšířen v nehostinných oblastech severských tunder, ale i v polopouštích a v horských oblastech Evropy, Asie a obou Amerik. Na rozsáhlém území tvoří 29 různých ras. K nám přilétají skřivani ouškatí ze severu Skandinávie, kterou osídlili až v 19. století. Hnízdo z kořínků a stébel trav je skryto na zemi. Samička snáší 3-5 kropenatých vajíček, která zahřívají oba partneři 11 až 13 dní. Stejně jako u ostatních skřivanů zůstávají mláďata v hnízdě velmi krátce, jen asi 10 dnů. Potom jsou přibližně týden, než se naučí létat, rozptýlená v úkrytech v okolí. Na hnízdištích je jejich hlavní potravou hmyz a jeho larvy, na zimovištích semena trav.
