ANGLICKÝ PLNOKREVNÍK:
Rámec těla - obdélníkový
Hlava - dlouhá, jemná, s tenkou kůží, rovná
Uši - dlouhé, pohyblivé
Krk - dlouhý, rovný
Kohoutek - louhý, výrazný
Hrudník - hluboký
Lopatka - dlouhá, šikmá
Končetiny - štíhlé, suché
Holeň - dlouhá
Hřbet - dlouhý, pevný
Záď - dlouhá, mírně skloněná
Spěnka - pevná, delší
Povaha - neklidná, nervní, soutěživá
ARABSKÝ PLNOKREVNÍK:
Hlava araba - kratší, s krátkýma ušima, klabonosá
Krk araba - klenutý
Povaha araba - klidná, přátelská, spolehlivá
Koně, přestože se v mnoha zemích dodnes běžně konzumuje jejich maso a mléko, chovali výlučně jako zdroj potravy jen v počátcích jejich zdomácňování. Člověk se ale brzy naučil využívat rychlá stepní zvířata především jako dopravní prostředek - jezdil na nich nebo je zapřahal do lehkých válečných vozů. A už tenkrát začal vybírat ty nejlepší a nejrychlejší jedince tak, že je nechal proti sobě závodit. Vítězové byli nejen slavní, byli také vysoce ceněni a jejich potomci byli žádanější než potomci koní pomalejších.
Koně ovšem nežili jen v asijských stepích, západní typ koně, který žil v Evropě, byl robustnější a silnější: právě tito velcí, mohutně osvalení koně byli později schopni nést do války rytíře v těžké zbroji, utáhli těžké válečné vozy nebo vydrželi prudké nárazy dřevců při rytířských turnajích. Tyto koně však bylo možné využívat i k práci - k nošení břemen a k tahu. Pečlivým výběrem tak vznikly postupem času dvě výrazné, vzhledem i charakterem odlišné skupiny koní. Menší štíhlí lehkonozí koně jezdečtí - teplokrevníci - a mohutní, silně osvalení těžcí koně tažní - chladnokrevníci. Ti první mají svůj původ, jak již bylo řečeno, ve stepních oblastech Střední Asie, ti druzí v západní a severozápadní Evropě.
Dostihy - zábava lidu i králů
Jezdecký sport je vedle zápasů asi nejstarším sportem v lidských dějinách. Nejcennější vlastností koně byla totiž vždycky rychlost a vytrvalost - a ta se dala změřit právě v nejrůznějších typech závodů. Jezdecké závody starověku se od těch současných lišily jen málo - v některých stepních oblastech a zemích závodili jezdci na koních, často na tratích dlouhých desítky kilometrů, v antických státech kolem Středozemního moře si zase získaly popularitu závody vozatajské, kdy byl kůň zapřažen do lehkého dvoukolého vozíku, nebo závody celých spřežení.
Také současné dostihy lze zhruba rozdělit na tyto dva typy: na dostihy cvalové, při kterých sedí jezdec v sedle na hřbetě koně, a dostihy klusácké, v nichž je kůň zapřažen do lehkého dvoukolového vozíku. Cvalové dostihy se dnes ještě dál dělí na tzv. rovinné a překážkové.
A stejně jako ve starověku ani dnes neslouží dostihy k pouhé zábavě obecenstva. Hlavním smyslem dostihů, zejména těch rovinných, je výběr nejrychlejších a nejkvalitnějších koní. Rychlost a vytrvalost totiž není jen otázkou tréninku a dobrého jezdce, kůň musí mít určité vlastnosti a předpoklady, které jsou dané geneticky - jsou dědičné. A právě opakované závody vyřadí koně méně schopné, zatímco potomci vítěze mnoha dostihů budou s velkou pravděpodobností také vítězit, budou patřit k nejrychlejším a nejvytrvalejším.
Dostihový kůň
V současné době lze za typického dostihového koně považovat především anglického plnokrevníka, který byl začátkem 18. století právě pro tento účel vyšlechtěn. Jeho celkový vzhled, tvar hlavy, trupu, končetin, ale i charakterové vlastnosti, to všechno slouží k jedinému - maximální rychlosti na závodní dráze.
Anglický plnokrevník
Dostihy byly v Anglii oblíbené již od středověku. Významné rodiny včetně rodiny královské proto chovaly nejrychlejší a nejušlechtilejší koně, jaké v té době mohly sehnat - tedy převážně koně orientálního (východního) typu - koně arabské, turecké a berberské (rychlý jezdecký kůň vyšlechtěný v pouštních a stepních oblastech severní Afriky). V 17. - 18. století založili chovatelé dostihových koní plemennou knihu, tu však zase brzy ukončili. Podle zápisů v ní se dnes za zakladatele chovu považují tři orientální hřebci - Byerly Turc, Darley Arabian a Godolphin Barb. Všichni současní angličtí plnokrevníci tedy musejí v přímé linii navazovat na některého z nich. Ti, kteří mají v plemenné knize zapsaného jen jednoho z rodičů, jsou tzv. polokrevníci - převážná většina jezdeckých koní v různých jezdeckých klubech a oddílech patří právě do této skupiny.
Nejdelší rodokmen na světě
Rodokmen nejušlechtilejšího plemena koní, arabského plnokrevníka, sahá až k Mohamedovi. Doslova. Ve stepních oblastech celé jižní a jihovýchodní Asie se odpradávna chovali rychlí a odolní koně, ale teprve Mohamed v 7. století našeho letopočtu pochopil, jak velký význam mají kvalitní koně, a zasadil se o velmi přísné podmínky jejich chovu. Zakladatelkami současných pěti chovných linií se stalo pět nejlepších (údajně Mohamedových) klisen nesoucích jména Ku-Hai-Lan (Koheilan), Sak-La-We (Siglavi), U-Ba-Yan (O-Bajan), Ham-Da-Ne (Hamdani) a Had-Ban (Hadban). Příbuzenskou plemenitbou, výběrem těch nejlepších z nejlepších a velmi tvrdým odchovem tak na Arabském poloostrově vzniklo dokonale čisté plemeno rychlých a vytrvalých jezdeckých koní - arabský plnokrevník. A až do dnešních dnů se za čistokrevného arabského plnokrevníka považuje pouze takový kůň, který je po obou rodičích přímým potomkem některé z pěti jmenovaných klisen.
Fotografie převzaty z publikace Velká kniha o koních, kterou vydala EUROMEDIA GROUP - IKAR
