Stvořeni k lovu

Sdílej
 

had Kloaka - společné vyústění pohlavních a vylučovacích orgánů Hemipenis - samci hadů mají párový pářicí orgán, tzv. hemipenis. Při páření je používána pouze jedna část, ale obě poloviny jsou rovnocenné, had je může při následujícím páření vystřídat Močovody Ledviny - v úzkém prostoru nemohou ležet vedle sebe, jsou proto vůči sobě vzájemně posunuté (stejně jako všechny ostatní párové orgány) Chámovody Nadledvinky Varlata Tenké střevo Slinivka břišní Slezina Žlučník Žaludek - hadi potravu nekoušou, trávení kořisti, které začíná již v tlamě, proto trvá značně dlouho Plicní vak - zásobuje hada vzduchem v okamžiku, kdy má průdušnici stlačenou polykaným soustem Játra Jícen Plíce - pravá plíce je mimořádně zvětšená, zatímco levá všem hadům s výjimkou hroznýšů a krajt chybí. Silně zvětšenou pravou plíci mají vodní hadi Srdce - má jen jednu komoru, ta je však částečně rozdělená, takže se v ní protékající krev nemísí Průdušnice - na ni navazuje zvláštní dýchací trubice v tlamě, kterou může had při polykání větší kořisti vysunout pod soustem, aby se neudusil Přední část jícnu


Všichni hadi jsou lovci, neexistuje ani jeden druh, který by byl býložravý a popásal se na trávě, listí stromů či vyhledával šťavnaté plody. Příroda je proto vybavila nejrůznějšími "zbraněmi", které jim lov unikající nebo bránící se kořisti umožňují. Tou nejznámější (a nejobávanější) zbraní je již zmíněný jed. Jedovými zuby ovšem disponují pouze některé vývojově nejpokročilejší skupiny hadů - korálovcovití (Elapidae), k nimž patří např. obávané kobry, mamby či vlastní korálovci, ale jsou mezi ně řazeni také prudce jedovatí mořští vodnáři a vlnožilové, zmijovití (Viperidae), což nejsou jen zmije, ale i chřestýši a ploskolebci, a zvláštní skupina hadů pojmenovaná zemězmijovití (Atractaspididae). Jedovaté druhy najdeme ovšem i mezi užovkovitými (Colubridae), jejich jed však obvykle nebývá tak účinný a také jejich jedové zuby (většinou zadní) nejsou většinou člověku příliš nebezpečné. Nejdokonalejšími jedovými zuby jsou vybaveni zástupci zmijovitých. Jejich jedové zuby jsou velmi dlouhé, opatřené kanálkem, který vede od jedové žlázy a vyúsťuje v blízkosti hrotu zubu. Zub tak při uštknutí funguje jako jehla injekční stříkačky. Aby had vůbec zavřel tlamu, musí v klidu tyto dlouhé zuby sklápět. Podobně vypadají i zuby korálovcovitých, jsou však krátké, takže je had nemusí sklápět. Jed také nemůže vpravit do těla oběti tak hluboko, proto ji často kousne několikrát po sobě. Jedovatí zástupci užovkovitých jsou obvykle vybaveni zadními jedovými zuby. Ty bývají také prodloužené, jedová žláza ovšem neústí do uzavřeného kanálku, ale jen do rýhy, kterou vtéká jed do těla uštknuté oběti. Aby had mohl svou kořist uštknout, musí ji nejprve pevně uchopit do tlamy a posunout dozadu. Teprve pak ji může zasáhnout jedovými zuby a vpravit do ní jed. Lovem se však živí i hadi nejedovatí. A také oni musejí svou kořist nějak zdolat. Drobné druhy, které se živí např. termity, žábami nebo podobnými bezbrannými tvory, polykají úlovek hned, bez zabíjení. Ale větší kořist, která se může zmítat a bránit zuby či drápy, musí had znehybnit nebo zabít. Protože však není vybaven jedovými zuby, musí si poradit jinak - k jejímu usmrcení použije vlastního, mimořádně silného těla a svou oběť udusí v jeho smyčkách. Tito hadi jsou všeobecně známí jako škrtiči a většina z nich patří do čeledi hroznýšovitých, krajt a některých skupin užovkovitých (mezi silné škrtiče patří např. i naše užovka stromová - Elaphe longissima).

Lovci všeho živého

Vzhledem k rozmanitosti životního prostředí, které hadi obývají, je jejich potrava nesmírně různorodá. Někteří hadi nejsou příliš vybíraví - uloví cokoliv, co se v jejich okolí pohne - takové korálovky (r. Lam-propeltis) se živí žábami, čolky, ještěrkami, drobnými ptáky a savci i jinými hady včetně tak jedovatých druhů, jako jsou chřestýši. Většina druhů hadů se však specializuje pouze na určitý typ kořisti, jako jsou např. slimáci nebo hlemýždi, existuje druh, který se zaměřil na lov stonožek, několik druhů vejcožroutů (r. Dasy-peltis) zase požírá výlučně ptačí vajíčka. Celá řada vodních či v okolí vod žijících hadů se živí rybami, tři druhy mořských hadů šly ve své specializaci tak daleko, že nežerou nic jiného než rybí jikry kladené v okolí korálových útesů. Mnoho hadů se zaměřilo na lov jiných plazů včetně hadů, výhradním lovcem hadů je např. i největší jedovatý had světa, kobra královská. Specializaci se nevyhnuly ani u nás žijící druhy hadů. Každá ze čtyř našich užovek vyhledává jiný druh kořisti. Užovka stromová (Elaphe longissima) loví teplokrevné obratlovce, nejčastěji drobné hlodavce nebo ptáky a jejich mláďata. Naše nejběžnější užovka obojková (Natrix natrix) žije v blízkosti vod a její hlavní kořistí jsou žáby a jejich pulci. Příbuzná užovka podplamatá (Natrix tesselata) je na vodě závislá ještě víc a obratně loví především drobné rybky. Poslední druh, užovka hladká (Coronella austriaca), je naopak obyvatelkou teplých slunných strání a mezí, na nichž loví zcela výhradně ještěrky.

Hadí matky

Většina hadů se rozmnožuje tak, že klade vajíčka, o která se po vykladení nijak nestará. Přesto i zde existují výjimky. Kobra královská (Ophiophagus hannah) střeží svou snůšku a zuřivě útočí na každého, kdo se přiblíží. Krajty dokonce na své snůšce vajec "sedí" - obtáčejí se kolem nich a udržují jejich stálou teplotu. Ale vajíčka ostatních hadů jsou ponechána v péči počasí. Nejlépe se samozřejmě vyvíjejí v teple, takže je kladou především druhy žijící v tropickém a subtropickém pásmu. Počet vajec ve snůšce závisí na velikosti druhu a velikosti matky. Některý had je schopen vyklást jediné vajíčko, velké krajty jich mohou mít ve snůšce až sto. Hadi, kteří obývají chladné oblasti, se ovšem na počasí spoléhat nemohou. Samičky proto nosí svá vajíčka v těle a tím, jak se vyhřívají na slunci, je současně zahřívají. V okamžiku, kdy jsou mláďata plně vyvinutá a měla by se líhnout, protrhnou tenkou vaječnou blánu a had rodí přímo živá mláďata. Také u těchto hadů existují "zasloužilé matky", které jsou schopny porodit rekordní počty mláďat. K nejplodnějším druhům patří zmije útočná (Bitis arietans), křovinář aksamitový (Bothrops asper) a tři druhy užovkovitých - užovka proužkovaná (Thamnophis sirtalis), užovka mississippská (Nerodia cyclopion) a jihoafrická užovka Pseudaspis cana. Všichni tito hadi mohou mít v jediném vrhu i více než sto mláďat, rekord drží zmije útočná se 157 mláďaty.

OBŘÍ TLAMA

obří tlama obří tlama obří tlama Většina primitivních druhů hadů se živí hlavně mravenci a termity, nepotřebují proto nijak zvlášť velkou tlamu. Ale vývojově pokročilejší druhy loví značně velkou kořist, mnohdy větší, než je celá jejich hlava. Na rozdíl od ostatních masožravců si však nemohou svůj úlovek přidržet a roztrhat na kusy, musejí ho polykat v celku. Aby mohli tak velkou kořist pohltit, mají neobvykle pohyblivé, volně spojené kosti lebky, takže dokážou roztáhnout čelisti do neuvěřitelné šířky. Kosti horní i dolní čelisti se mohou pohybovat dopředu, dozadu i do stran nezávisle na sobě i na ostatních částech lebky. Dolní čelist navíc není vpředu spojená, obě její poloviny se proto mohou od sebe oddálit, had dokonce může jednu stranu dolní čelisti vysunout směrem dopředu a druhou stahovat dozadu. To mu umožňuje zaháknout zuby do kořisti a vtahovat ji do hltanu. Postup při polykání myši předvádí zmije útočná (Bitis arietans).

BĚŽCI BEZ NOHOU

1 2 Hadi samozřejmě nemohou běhat, nemají nohy. Každé malé dítě ví, že se had může jen plazit - a často velmi rychle. Ale tento termín ve skutečnosti zahrnuje několik rozdílných způsobů hadího pohybu. Tím nejběžnějším je boční vlnění (1). Had se boky těla opírá o kamínky a různé terénní nerovnosti a tak se posunuje vpřed. V jemném pouštním písku vyvinuli hadi zcela zvláštní způsob bočního pohybu (2), díky kterému se nejen neboří, ale také jím omezují kontakt těla s rozpáleným pískem na minimum. Pouštní zmije či chřestýši zvedají smyčku volné části těla a přenášejí ji do strany. Nehybnou část těla zatím přitlačí k povrchu, čímž zabrání prokluzování. Střídáním částí těla ve vzduchu a na zemi se pohybují jako krab do strany, dosahují přitom značné rychlosti. Dokonalá souhra svalů, žeber a břišních šupin umožňuje hadům přímý pohyb vpřed (3). Tělem hada postupují ve vlnách od hlavy k ocasu stahy svalů, had se přitom opírá o pevné okraje břišních šupin. Posledním způsobem je pohyb, při němž had natahuje přední část těla kupředu, pak ji poskládá do smyček a přitahuje k ní zadní polovinu těla. 3

OBRATLOVEC JAKO KTERÝKOLIV JINÝ

Kostra chřestýše kostkovaného (Crotalus adamanteus)Nezvyklý tvar hadího těla vzbuzuje v mnoha lidech dojem, že hadi musejí mít zcela zvláštní anatomii. Skutečnost je právě opačná - hadi mají prakticky stejnou tělesnou stavbu jako všechna ostatní zvířata. Jejich kostru tvoří lebka, na kterou se napojuje páteř tvořená mnoha obratli. Mají však mnohem vyšší počet žeber, která hadům slouží při pohybu, ale také jako ochrana citlivých vnitřních orgánů. A samozřejmě nemají žádné kosti končetin, tedy ani lopatku či pánevní pletenec (s výjimkou hroznýšovitých, u nichž se zachovaly zbytky kostí zadních končetin a pánve). Vnitřní orgány mají hadi navzdory protáhlému tvaru těla v podstatě stejné jako většina ostatních obratlovců včetně člověka. Jediné rozdíly jsou v jejich tvaru a uložení, což je dáno úzkými tělními dutinami. Na obrázku je znázorněno uspořádání vnitřních orgánů hadího samce.

 

Hry