Jižní Amerika je země kontrastů - najdete zde nejrozsáhlejší tropické pralesy, ale také nekonečné stepi a horské kamenité pouště. Lamy zvolily k životu hory. A protože se oba druhy vyvíjely v téměř shodném prostředí a ve stejné oblasti, staly se přímo učebnicovým příkladem toho, jak si dvě skupiny příbuzných živočichů mohou rozdělit určitý biotop tak, aby si vzájemně nekonkurovaly. Větší a těžší guanako (Lama guanicoe) je spíše obyvatelem otevřených travnatých plání a náhorních planin a jen málokdy vystupuje do nadmořských výšek přesahujících 4000 m. Skalnaté srázy a nepřístupná úbočí hor nad touto výškovou hranicí jsou pak domovem vikuni (Vicugna vicugna), drobnějšího obratného druhu, který tu zastupuje jakéhosi jihoamerického kamzíka.
Lamy (zejména vikuňa) jsou skvěle přizpůsobené životu v extrémních vysokohorských podmínkách. V této výšce je řídká atmosféra chudá na kyslík, lamy proto mají ve stejném objemu krve mnohem vyšší počet červených krvinek než ostatní savci. Jejich hemoglobin (červené krevní barvivo, které váže kyslík v krvi) navíc reaguje s kyslíkem mnohem rychleji. Lamy jsou tak schopné podávat mimořádné, energeticky náročné výkony navzdory nadmořské výšce, v níž se pohybují. Vikuňa je např. schopna ve výšce 4500 m n. m. uhánět rychlostí 47 km/hod.
Život je boj
Společenství guanak působí na pozorovatele jako tlupa hulvátů a hrubiánů. Tyto divoké lamy jsou na první pohled zuřivé, nenávistné, vždy připravené zaútočit jedna na druhou. Vzájemně se koušou, útočí předníma nohama, plivají, prudce do sebe narážejí hrudí... Ale tato zdánlivá hrubost má v sociálním životě guanak obrovský význam - musí zajistit rozmnožování a přežití v tom nejnehostinnějším prostředí Jižní Ameriky. Vůdce stáda - cuadrillo - střeží své teritorium a je vždy připraven napadnout a zahnat jakéhokoliv vetřelce. Musí bránit skrovné zdroje potravy pro samice a jejich chulengos - mláďata. Objeví-li se v dohledu cizí lama, vůdce na ni (zejména jedná-li se o samce) bez váhání zuřivě zaútočí.
Stejně neomylně však odhalí i jiné vetřelce ve svém teritoriu, ať už je to člověk, andská liška, která ohrožuje mláďata, nebo horská puma. Statečně na ně zaútočí, nebo alespoň odvede své stádečko do bezpečí. Půtky uvnitř tlupy pak mají jiný význam - vůdčí samec vyhání přibližně rok stará mláďata, která už jsou schopna postarat se sama o sebe, z tlupy. Tím zajistí samicím klid a dostatek sil k péči o mláďata nově narozená. I tak je jejich úmrtnost obrovská - až 80 % mláďat zemře!
Smrt za smrt
Lamy jsou do mrazivých hor vybaveny hustým hřejivým kožíškem. Jejich vlna neušla pozornosti lidí a už odpradávna se spřádá a využívá k výrobě teplých oděvů. Nejjemnější vlnu, lehkou a hebkou, mají vikuni. Zatímco vlna guanak a domácích alpak sloužila k oblékání všech obyvatel Jižní Ameriky, roucha z vlny vikuní směl nosit jen velký Inka a jeho královská rodina. V té době obýval hory Jižní Ameriky přibližně 1 - 1,5 milionu vikuní. A třebaže se jejich vlna využívala, neumíraly pro ni, indiáni je pouze odchytili, ostříhali a zase pustili na svobodu. Za zabití nebo zavinění smrti vikuni následoval neodvratný trest smrti, stejně jako za neoprávněné nošení oděvu z královské suroviny, vikuní vlny. S příchodem bělochů se všechno změnilo, honba za hebkou vlnou tuto drobnou lamu téměř vyhubila. Každoročně jich bylo zabito až 80 000, takže do roku 1965 klesla populace vikuní na posledních 6000 kusů. Jejich důsledná ochrana přišla na poslední chvíli - od tohoto roku se jejich stavy stále zvyšují, dnes vědci odhadují, že v horách žije více než 125 000 vikuní. Rozlišují dva poddruhy: Vicugna vicugna mensalis a V. v. vicugna, oba však stále patří do stejné kategorie kriticky ohrožených druhů.
Soumaři, dárci masa a vlny
Lama guanako je se svou výškou až 125 cm v kohoutku a váhou až 120 kg největším savcem Jižní Ameriky. A právě tato lama je předkem obou druhů současných domácích lam. Zdomácněla přibližně před 4500 lety v oblasti dnešního Peru a od té doby se rozšířila do všech oblastí Jižní Ameriky. Větší a těžší lama krotká (Lama glama) je v první řadě soumar - už Inkové ji používali k nošení břemen po horách, silné zvíře je schopno nést na hřbetě až 95 kg, a přestože s tak těžkým břemenem postupuje poměrně pomalu, ujde za den kolem 25 km. Je zajímavé, že tato lama má zvyky trošku podobné našim starosvětským mezkům a oslům - když se jí zdá, že na ni člověk naložil příliš nebo se jí chůze z nějakého důvodu nezamlouvá, umí trucovat stejně jako tvrdohlavý osel - syčí, plive, kope kolem sebe nebo si lehne na zem a odmítá se pohnout.
Lama pro každého
Přestože i lama krotká poskytuje množství kvalitní vlny, pro tuto surovinu se běžně chová především lama alpaka. Její vlna je tak jemná, že se přírodovědci dlouho domnívali, že byla vyšlechtěna z vikuni. Tomu by odpovídal i její drobnější vzrůst. Ale dnes je jisté, že jejím předkem je také guanako. Lamy alpaky (Lama pacos) se dnes chovají v mnoha barevných varietách - chovatelé rozlišují 22 různých barevných odchylek. Mimo to se v poslední době objevila i plemena, která mají vlnu odlišného charakteru - mezi nimi je nejznámější tzv. alpaka "suri", jejíž dlouhá splývavá vlna má hedvábný lesk a je mimořádně měkká. Na rozdíl od ní má "huacaya" vlnu hustou a zkadeřenou, takže vzdáleně připomíná vlnu ovcí. Alpaky už dnes dávno nejsou jen obyvateli Jižní Ameriky - toto skromné a nenáročné zvíře se stále častěji objevuje na severoamerických farmách a hlavně - přátelská a neútočná lama už mnohdy není chována jen pro svůj užitek, ale také jako oblíbený domácí mazlíček. Chov alpak se zde šíří asi podobným způsobem jako chov domácích koz v naší republice. Ona ostatně alpaka má velmi podobné nároky, je tedy možná jen otázkou času, kdy některý náš chovatel vymění "obyčejné" kozy za exotické lamy...
ZVĚDAVCI A ČUMILOVÉ
Zamilované guanaky vydávají zvláštní klokotavé zvuky, které neomylně přilákají i ostatní členy stádečka. Ti se zjevnou zvědavostí vytrvale sledují pářící se dvojici - a vytrvalost je tu nezbytná: takové lamí milování trvá často i celou hodinu. Však také "dáma", která nese váhu svého partnera na hřbetě, nestojí, jak bývá u většiny savců zvykem, ale pohodlně se uloží a samec za ní musí pokleknout.
Na své si přijde nejen zrak a sluch pozorovatelů, ale i jejich čich, lamí milostné hrátky se většinou odehrávají na místech, kde odkládají trus - snad je to proto, že tato místa jsou jaksi nejvlastnějším a nejlépe označeným středem jejich teritoria, kde je cizí lamy nebudou obtěžovat...
ZUBY JAKO HLODAVEC
Lama vikuňa žije v oblastech s nesmírně chudou a tuhou vegetací. Proto se u ní vyvinulo přizpůsobení, jaké známe pouze u hlodavců: silně namáhané řezáky vikuním dorůstají po celý jejich život. Mimo to mají řezáky sklovinu jen na přední straně, stejně jako u hlodavců se proto rychleji obrušuje hlavně jejich zadní část, čímž se zuby udržují ostré.
