Být schopen ovládat let modelu byl odvěký sen všech modelářů. Ještě před několika desetiletími byl každý modelový letoun pouhou hračkou větru. Nepsané pravidlo schválnosti dokonce hlásalo, že nacházel-li se poblíž letícího modelu byť jediný strom či keř, letoun se do něj zcela určitě strefil. Zásadní změnu přinesla až šedesátá léta minulého století, kdy došlo k většímu rozšíření jednoduchých rádiových aparatur, schopných ovládat směr letu.
1 - otáčky motoru
2 - výškové kormidlo - ovládá model kolem příčné osy
3 - směrové kormidlo - ovládá model kolem svislé osy
4 - křidélka - ovládají model kolem podélné osy
Mrkačky
Mrkačky nebyly hezké slečny "dělající oči" na mužské protějšky, ale kmitající směrová kormidla prvních rádiově řízených modelů. Tyto modely měly ovládané právě jen směrové kormidlo, takže se daly vysílačem řídit pouze doleva či doprava. V trupu letounu byl umístěn malý elektromagnet, ovládaný vysílačem. V klidové poloze (bez signálu z vysílače) bylo směrové kormidlo vychýleno pružinkou na jednu stranu (nejčastěji doprava), takže letoun neustále na tuto stranu zatáčel. Vyslaný signál propojil obvod mezi baterií a elektromagnetem, jádro elektromagnetu k sobě přitáhlo kovovou destičku s táhlem řízení, tím se směrovka vychýlila doleva a model poslušně změnil směr letu. Chtěl-li modelář "letět" rovně, vysílal krátké impulsy s pravidelnými přestávkami. Model na tak krátké impulsy nestačil reagovat a letěl rovně. Prováděl-li modelář levou zatáčku, zkrátil dobu mezi vysílanými impulsy, v opačném případě čas mezi impulsy prodloužil. V každém případě musel po celou dobu letu nějaké signály vysílat, jinak by se letoun zřítil v pravé spirále k zemi. Navíc pracovaly všechny vysílačky na stejné frekvenci, takže v širokém okolí mohl létat vždy jen jeden letoun, protože ostatní modely byly nosnou vlnou jeho vysílačky rušeny.
Nastupují elektromotory
I když se s "mrkačkou" daly provádět doslova zázraky, jednopovelové aparatury zanedlouho přestaly stačit. Stále více modelářů chtělo u svých modelů ovládat další prvky, zejména výškové kormidlo a otáčky motoru. Výrobci proto přišli na trh s vícepovelovými aparaturami, u nichž kormidla neovládaly elektromagnety, ale první servomechanismy (tzv. serva), což jsou malé elektromotorky s převodem. I tyto aparatury měly konstrukci "bang-bang", což znamená, že po vyslání příslušného signálu vychýlilo servo ovládací páku vždy do krajní polohy. Měly však již zabudovaný takzvaný neutrál. Díky němu byly ovládací páky v klidové poloze uprostřed a model letěl rovně, aniž se musel vysílat nějaký signál. Při vychýlení řídicí páky vysílače doleva model zatáčel vlevo, při vychýlení doprava letěl vpravo.
Jako piloti
Přes své rozšířené možnosti byly vícepovelové "bang-bang" aparatury jen dokonalejší "mrkačky". Modeláři však chtěli mít při ovládání letounů stejné možnosti jako piloti skutečných letadel. Bylo proto nutné vymyslet takový způsob řízení, který by přesně napodoboval pohyb kniplu (řídicí páky skutečného letounu), a tento pohyb by věrně přenášel na kormidla modelu. Ke slovu přišly integrované obvody a výsledkem jsou současné rádiové aparatury, nazývané proporcionální. Prostřednictvím vysílače, přijímače a proporcionálních serv se přenáší sebenepatrnější pohyb řídicích pák vysílače na ovládací prvky modelu. A to zcela plynule - milimetrový pohyb ovládací páky ve vysílači se rovná milimetrovému pohybu kormidla modelu.
Přistupovat s citem
Řízení modelového letounu není vůbec jednoduchá věc. Přesvědčil jsem se o tom na vlastní kůži, když jsem přecházel z "mrkačky" na proporcionál. Byl jsem zvyklý létat s modely, jejichž kormidla se pohybovala v krajních polohách, a při řízení modelu daleko citlivějším proporcionálem jsem reagoval stejně. To mělo za následek řadu havárií. Proto by každý modelář, než získá s řízením s proporcionální aparaturou praxi, měl k létání zvolit pomalé stabilní éro, které "drží na obloze" a samo vyrovná případný necitlivý zásah v řízení. Je také důležité používat malé výchylky kormidel. Těch velkých si do sytosti užijete jako modeláři-mistři při obratech letecké akrobacie.
CHYTRÉ APARATURY
Nejmodernější rádiové aparatury umějí daleko víc než ovládat základní prvky řízení, kterými jsou směrovka, výškovka, křidélka a plyn (výkon motoru). Pamatují si nastavení několika modelů (akrobatu, větroně, sportovního modelu či vrtulníku), mají zabudovány podpůrné systémy řízení, které při náhodném selhání elektroniky samy sníží otáčky motoru na minimum a navedou model na mírný sestup k zemi. Díky elektronice dovedou zasouvat a vysouvat podvozek, ovládat vztlakové nebo brzdicí klapky, vypouštět modelového výsadkáře či dokonce shazovat modelové pumy.
