Domov pro Barborku

Dítě, které je zdravé a má tátu i mámu, o své situaci nepřemýšlí, považuje to za samozřejmost. Mnoho dětí ale takové štěstí nemá. Narodily se s těžkou vrozenou vadou a jejich rodiče situaci nezvládli. Takové děti často končí v ústavech. Naštěstí jsou mezi námi lidé, kteří si - bez ohledu na rozsah postižení - dítě osvojí nebo převezmou do pěstounské péče.
Barborka se narodila s těžkou vrozenou vadou, které se říká rozštěp páteře. Lékařům bylo od první chvíle jasné, že bude celý život upoutána na vozík. Její biologičtí rodiče skutečnost, že jejich dítě bude po celý svůj život

vyžadovat neustálou péči, že se neobejde bez pomoci druhých, neunesli. Barborka putovala do kojeneckého ústavu, později do ústavu sociální péče. Šest let žila v péči vychovatelek, zdravotních sestřiček a lékařů, jen s malou nadějí, že se pro ni najdou náhradní rodiče a pozná život v normální rodině. Péče o tak těžce postižené dítě je totiž opravdu náročná.

ČTYŘI PLUS JEDNA

Vojtěch a Jaroslava už měli čtyři vlastní děti, přesto začali uvažovat o tom, že si pořídí ještě páté - osvojené z ústavu. Z počátku ani neměli jasno, jestli chtějí holčičku nebo kluka. Ale paní Jaroslavě se náhodou dostal do rukou časopis s fotografií Báry, kterou nechtěla žádná rodina přijmout. Bylo jí hned jasné, že holčičku nikdo nechce právě proto, že je na vozíku. Všechno pečlivě a podrobně probrali v rodinném kruhu. S přijetím Barborky nadšeně souhlasily i jejich děti, přestože věděly, že holčička není zdravá a že tudíž všem přibude spousta práce. Dokonce se hned začaly dohadovat, s kým bude spát v pokoji, vedle koho bude sedět u stolu...

BITVA O BÁRU

Vzít si dítě z ústavu, a to i postižené, není jen tak. Vojtěch s Jaroslavou absolvovali mnoho návštěv u psychologa a sociální pracovnice, kteří zkoumali, jestli jsou opravdu vhodnými rodiči pro tak postižené dítě a zda jsou si skutečně vědomi všech rizik a úskalí, která je mohou potkat. Bylo to velmi náročné a únavné, ale Vojtěcha s Jaroslavou to jen utvrdilo v přesvědčení, že budou o Barunku bojovat ze všech sil. Trvalo půl roku, než ji směli v ústavu poprvé navštívit, a všichni si hned padli do oka. Přesto musela rodina ještě osmkrát navštívit Barunku v ústavu, než si ji mohli začít odvážet na víkendy domů. Návraty ale byly pro všechny velmi bolestné. Nikdo nechápal, proč proces osvojení trvá tak dlouho. Když po jednom návratu do ústavu Barunka několik dní proplakala, napsala jinak velmi trpělivá paní Jaroslava rozčilený dopis na sociální úřad a najednou byl průtahům konec. Za pár týdnů se Bára navždy stěhovala do nového domova.

A JEŠTĚ BRATŘÍČKA!

Po mnoha letech v ústavu se Bára učila věcem, které doposud vůbec nepoznala. Nerozuměla například žertům, a než pochopila, že se v rodině sice řekne plno věcí, ale je to myšleno s laskavým humorem, vytekla spousta slziček. Rychle se však učila a její noví sourozenci jí v tom moc pomohli. Dnes už je Bára, třebaže na vozíku, skutečným členem rodiny a rovnocenným partnerem dětí ke všem hrám. A co víc - sama pomáhá vychovávat nového bratříčka, který přibyl do rodiny před dvěma lety: báječného tříletého romského kluka Péťu.

NAJDI MI MÁMU A TÁTU

Projekt náhradní rodinné péče vznikl před devíti lety a zabývá se umístěním postižených a znevýhodněných dětí do rodin. Jsou to děti opuštěné svými biologickými rodiči, o které však kvůli jejich zdravotnímu postižení většina lidí nestojí. Zájem není ani o děti, které jsou sice zdravé, ale romského původu. Středisko náhradní rodinné péče se tedy právě těmto dětem snaží najít vhodnou náhradní rodinu. Současně se rodičům, kteří o ně mají zájem, snaží pomoci při jednání s úřady, která jsou bohužel velmi často zdlouhavá. "Staráme se o děti, které mají jen velmi malou naději dostat se do rodin běžným způsobem, a spíš než k osvojení jsou určené do pěstounské péče. Jedná se např. o děti, které se narodí s defekty končetin nebo jsou schopné pohybovat se pouze na vozíku. Často jsou to i úplně zdravé romské děti," vypráví ředitelka Střediska ná hradní rodinné péče Věduna Bubleová. "Vydáváme časopis, zabýváme se i poradenskou činností pro žadatele o osvojení a o pěstounskou péči. Snažíme se informovat i širší veřejnost, protože dětí, které nemohou žít ve své rodině, je u nás skutečně mnoho. Velmi nám také finančně pomohla sbírka Pomozte dětem!" dodává. Umístěním dítěte do rodiny práce zdaleka nekončí. Pracovníci střediska udržují s rodinami kontakt a společně se snaží řešit všechny vznikající problémy. "V současné době pečujeme o sto osmdesát rodin, snažíme se jim pomáhat nebo alespoň pomoc zprostředkovat," vysvětluje paní ředitelka.

PĚSTOUNI
Pěstouni bývají lidé, kteří ve většině případů mají své vlastní, ale již odrostlé děti a mají chuť a energii pomáhat. Děti u nich žijí, ale nepřebírají jejich jméno. Získat dítě do pěstounské péče není tak komplikované jako osvojení. Většina dětí, které jsou v péči pěstounů, má alespoň někoho ze své původní rodiny.

ADOPCE
Slovo adopce vzniklo z latiny a znamená "přijmout za vlastní", ale dnes už se častěji používá termín "osvojení". Do osvojení jdou většinou malé a zdravé děti opuštěné rodiči. Adoptivní rodiče jsou většinou bezdětní manželé, kteří z nějakého důvodu nemohou mít děti vlastní. Tito rodiče jsou pak uvedeni i v rodném listě dítěte jako biologičtí - tedy skuteční - rodiče.

KMOTŘI
Mnoho dětí v dětských domovech pochází sice z rodiny, která o ně nejeví zájem, ale souhlas k adopci nebo k pěstounské péči nedá. A tak se zrodil nápad pomoci určitým dětem ve vybraných dětských domovech a vznikl projekt Kmotři, který je také podporován sbírkou Pomozte dětem! Zde se skvěle zapojili studenti středních škol, které pracovníci Střediska náhradní rodinné péče vyškolili. Po tří- až pětičlenných skupinkách navštěvují domovy, připravují pro děti různé hry a soutěže a vymýšlejí pro ně zájmové kroužky.