V dětství jsem přelouskal nejednu knihu o přírodě. Jména jejich autorů jsem většinou hned pustil z hlavy, ale Zdeňka Veselovského jsem si zapamatoval. Jeho knihy a články mě nadchly, aniž jsem tehdy tušil, že je napsal jeden z našich nejvýznamnějších zoologů a dlouholetý ředitel pražské zoologické zahrady.
Život se zvířaty a pro zvířata
V dětství jsem přelouskal nejednu knihu o přírodě. Jména jejich autorů jsem většinou hned pustil z hlavy, ale Zdeňka Veselovského jsem si zapamatoval. Jeho knihy a články mě nadchly, aniž jsem tehdy tušil, že je napsal jeden z našich nejvýznamnějších zoologů a dlouholetý ředitel pražské zoologické zahrady.
Kde se zrodil váš vztah ke zvířatům?
Zdědil jste ho po rodičích? Já jsem byl takový mutant, protože u nás nikdo, kromě dědy, který rybařil, o přírodu zájem neměl. Když jsem byl nemluvně, tak mě kočka shodila ze stolu. Na hlavičku. Takže to mohlo být tím. Táta, montér ve Škodovce, ze mě chtěl mít technika, inženýra, ale na to já nikdy nebyl. Choval jsem různá zvířata, měl jsem akvária... Jsem z malého města, kde se lidi znají, rodiče proto trochu litovali, když viděli, jak pořád chodím s dalekohledem, lezu po zemi a pozoruju ptáky. Babička říkala: "Taková slušná rodina a dítě takový blázen."
Už jako malému klukovi vám ležel na srdci osud pražské zoo. Uspořádal jste prý na ni ve škole sbírku.
To mi bylo deset. Tehdy mě ovlivnila řada knih a mezi nimi knihy Staňkovy. Dr. V. J. Staněk byl tehdy ředitelem zoologické zahrady a byl to on, kdo ji zachránil. Zahrada prožívala kritické období a Staněk na její záchranu vyhlásil v roce 1938 národní sbírku. Já jsem v obecné škole vybral asi 49 korun, což bylo na kluka celkem bohatství. Dostal jsem dokonce od Staňka odpověď s oslovením "Vážený pane...". Kromě knih mě dost ovlivnila i řada přírodovědců z okolí, třeba hrabě Kinský. On měl ohromnou sbírku ptačích vajec, která je dnes v Národním muzeu. Ve dvanácti jsem napsal do Ornitologické společnosti, že bych se rád účastnil kroužkování ptáků. A cením si lidí, kteří mi tehdy jako malému klukovi odpověděli. Na střední škole mi pak vyšla první práce ve vědeckém časopise - o tahu vodních a bahenních ptáků na Jaroměřsku. V okolí byly tři řeky, Labe, Úpa a Metuje. Byl jsem milovník plavání, proto jsem si za svůj vědecký zájem vybral právě vodní ptáky, hlavně kachny.
Nebránili vám rodiče v rozhodnutí jít studovat přírodovědu? Vaši budoucnost si, jak jsem pochopil, tehdy představovali jinak.
Rodiče mě nakonec nechali, abych si sám rozhodl, co půjdu studovat. Nemohli mi moc bránit - já jsem se na škole uživil. Dělal jsem pomocnou vědeckou sílu, moji učitelé mě podpořili. Mohl jsem třeba spát na fakultě - tajně, samozřejmě, to se nesmělo. Bylo to po válce, kdy nebyly byty.
Byl jste žákem Konrada Lorenze. Studoval jste přímo u něj, nebo vás "jen" nepřímo ovlivnil?
Lorenzovy práce mě nadchly, protože to bylo něco úplně nového. A chování zvířat mě zajímalo od dětství. Osobně jsem se s ním seznámil v roce 1953 na ornitologickém kongresu ve Finsku. Koukal jsem na něj jako na takového pána boha, a najednou jsem zjistil, že přes všechnu slávu a ohromnou práci to je normální člověk. Měli jsme dvě společné lásky - kachny a jízdu na motocyklu. Tak jsme si o tom vypravovali a on mě pozval do svého ústavu. Jezdil jsem za ním potom pravidelně, podporoval mě i finančně, byl to pro mě takový druhý otec. Potom mi dokonce navrhl, abych mu tykal. Nesmírně mě ovlivnil nejen jako vědec, ale i jako člověk.
Ředitelem pražské zoo jste se stal v ne zrovna veselých padesátých letech. Jak to tehdy v zahradě vypadalo?
Já jsem zoo miloval. Chodil jsem tam od začátku svého pražského studia, už během školy jsem do ní nastoupil jako asistent. Potom jsem byl vyhozen - prý: "Mládež vede zoo!" Tehdy tam panovaly hrozné mezilidské vztahy. Byla tam řada cirkusáků, kteří se zmocnili revolučních odborů a stranické organizace... Když potom v roce 1959 přišel magistrát na fakultu, řekl můj šéf na zoologii, pan profesor Jírovec: "Nemáme nikoho než Veselovského." Já jsem potom do zahrady natahal svoje lidi z fakulty, studenty... Trvalo pět let, než jsme vztahy dali do pořádku, ale potom už jsme celou tu dobu byli takovou oázou klidu a míru, protože jsme byli bráni jako neškodní blázni. S tím se člověk v zoo musí smířit, že ho lidi považujou trochu za magora, který si hraje s opičkama. Asi největším ochranářským úspěchem pražské zoo pod vaším vedením byla záchrana koně Převalského. Když jsem tam v roce 1959 přišel, žilo jich na celém světě pouze 56. Jejich chov se nám výborně dařil. Uspořádali jsme celosvětové sympozium na záchranu těchto koní, vedli jsme jejich plemennou knihu. Jejich počet se zmnohonásobil, dneska je to kolem 3000 koní. Ale nejen to. Jsem rád, že jsem se dožil toho, že byli vysazeni do Číny a do Mongolska. Je jich tam přes 70 a už se dokonce rozmnožují. To je pro mě obrovské zadostiučinění.
Jak jsou na tom podle vás české zahrady dnes?
Češi, ale i Slováci, mají zúžené mínění o tom, co je to kultura. Ztotožňují ji s uměním. Velkou práci, kterou dělají hvězdárny, muzea a zoologické zahrady, lidé z kultury absolutně nepochopili. České zoologické zahrady přitom dnes mají velmi slušnou evropskou úroveň. Nemusejí se stydět, vyrostly úžasně. Ale to až po takzvané sametové revoluci, kdy se otevřely hranice a navázaly se mezinárodní kontakty. Když vidím chovatelské úspěchy našich zahrad, dávám klobouk dolů. A jsem strašně rád, že jsem se toho dožil. Tak jako se chlubíme divadlem a galeriemi, měli bychom se chlubit zoologickými zahradami, které zrovna tak reprezentují naši kulturu.
Ve znalosti zvířecího chování se s vámi hned tak někdo měřit nemůže. Jestli jsem se někdy naučil zoologii dobře, vděčím za to zvířatům. Když už myslíte, že o nich víte všechno, v příštím okamžiku vás přesvědčí o opaku.
Jezdil jsem třeba se studenty do berlínské zoo. Jednou jsme tam stáli pod takovým košatým stromem, v jehož koruně se pohybovali mývali. Povídal jsem: "Podívejte se na ně. Mají takový smysl pro rovnováhu, že nikdy nespadnou." A v ten moment spadl jeden, druhý, třetí... Takže jsem musel říct: "No tak v biologii jsou také výjimky, někdy holt spadnou."
Za zvířaty jste jezdil i do divoké přírody, navštívil jste spoustu zemí. V které z nich by se vám jako zoologovi líbilo?
Jsou dvě země, kde bych chtěl žít. Tou první je Austrálie. Tam je takový pohodovější způsob života a z hlediska zoologa to je trvale otevřená učebnice. Lákali mě v roce 1969, ale nakonec jsem tam nezůstal. Asi by mi něco chybělo - jižní Čechy, Šumava, Krkonoše, Orlické hory... A tou druhou zemí je Venezuela nebo Jižní Amerika obecně. Nikdy se mi nepovedlo dostat se na Galapágy, které bych moc chtěl vidět. Letěl jsem tam, ale v Ekvádoru bylo zrovna zemětřesení, na letišti obrovské díry, takže jsme se museli vrátit. A pak jsem měl ještě jeden sen - Falklandy. Ale sotva jsem dorazil, vypukla tam válka ( 1982, válka mezi Velkou Británií a Argentinou - pozn. red.). Takže jsem byl hned vysídlen a nic jsem neviděl, což mě při tom dlouhém cestování dost vzalo.
Zažil jste se zvířaty v divočině nějakou vysloveně nebezpečnou situaci?
Ona některá zvířata nejsou zrovna přátelská. A já jsem nikdy nechodil s žádnou flintou. Jednou ze zemí, kterou také miluju, je Assam na severu Indie. Pobýval jsem tam u Brahmaputry v takové terénní stanici - domku na vysokých nohách proti záplavám. Dole jsme měli spíž. V noci jsem slyšel, že dole něco chrastí. Chodili tam jeleni, trhali pytle a žrali nám rýži a sůl. Rozhodl jsem se, že si je při tom vyfotím. Udělal jsem si malý stan, zalezl jsem do něj a na dveře jsem zaostřil teleobjektiv. Najednou slyším takové jako ťápoty, ve dveřích proti hvězdám se objevila silueta. Zmáčkl jsem spoušť a ve světle blesku jsem tři metry od sebe uviděl ohromného tygra. On tam přišel lovit ty jeleny! Blesku se tak lekl, že zařval, otočil se a byl pryč. To byl snad největší zážitek mého života.
V zoo i na cestách jste přišel do styku s obrovským množstvím živočišných druhů. Máte nějaké zvíře obzvlášť v oblibě?
zvířata mají něco do sebe. Ale po vědecké stránce určitě kachny a husy. Pokud se týká krásy nebo elegance, tak to miluju velké kočkovité šelmy. A potom ještě jedno malé zvíře, které jsem dlouho choval, a sice damana. Je to nejbližší příbuzný slonů. Když se v zoo narodili poprvé, matka je nepřijala. Odchoval jsem je a jednu samičku jsem si nechal. Výborně šplhala a s oblibou mi shazovala knížky. Někdy mě šíleně rozčílila, protože její největší pochoutkou byl kopírovací papír. Když jsem něco psal na stroji a odešel jsem třeba k telefonu, hbitě vyžrala kopíráky mezi listy papíru a já jsem potom zbytečně psal kopie. To je zvíře pro mě. Vypadá opravdu obyčejně, ale mám ho hrozně rád.
Když jste ze zoo ne vlastní vinou odcházel, jak těžké bylo loučení se zvířaty?
Já jsem šel dělat zoologii, protože k životu potřebuju zvířata. V zoo jsem s nimi samozřejmě byl v každodenním styku, večer jsem s nimi usínal a ráno se probouzel. Když jsem musel v roce 1988 na základě vyhození soudruhem Štěpánem ( tehdejší vedoucí tajemník městského výboru KSČ v Praze, pozn. red. ) odejít, vůbec jsem do zoo nesměl. Tedy já tam chodil, ale pouze dírami v plotě, kterými jsem se tam hladce dostal. Nejvíc to nechápali moji psi - že najednou nemohli do zahrady, do níž předtím chodili denně. Mojí největší záchranou v té době byla zvířata. Na rozdíl od mnoha lidí, které jsem považoval za své přátele a kteří se najednou báli se mnou mluvit, zůstala zvířata věrná. Třeba slonice Gulab nebo tygr Asík. Znám ho od narození, chodím za ním několikrát do roka. Má hrozně rád máslo, tak mu vždycky kousek přinesu a on je naprosto šťastný. Pozná mě mezi stovkami lidí a okamžitě mě zdraví. Ví, že ho nemůžu drbat venku, a i když už je dneska starý a kulhá, tak upaluje do baráku, protože ví, že tam přijdu. Tahle zvířata představují hrozně silnou pomoc i po citové stránce, protože zůstanou za každé situace věrná.
Zdeněk Veselovský
Prof. RNDr. Zdeněk Veselovský, DrSc., se narodil roku 1928 v Jaroměři. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze a v jejích zoologických ústavech pracoval do roku 1959. Třicet let (1959-1988) řídil pražskou zoo. Byl předsedou (1964-1975) a posléze čestným členem Mezinárodní unie ředitelů zoologických zahrad. Od roku 1993 působí jako profesor na Biologické fakultě v Českých Budějovicích. Patří k předním popularizátorům etologie, je autorem řady vědeckých prací i popularizačních knih, např. Výlet do třetihor (1969), Vždyť jsou to jen zvířata (1975), K pramenům Orinoka (1989), Chováme se jako zvířata? (1992), Obecná ornitologie (2001).
Konrad Lorenz
Rakouský profesor Konrad Lorenz (1903 - 1989), učitel Zdeňka Veselovského, je považován za jednoho z nejvlivnějších zoologů 20. století. Stál u zrodu etologie - vědy o chování zvířat. Za svůj vědecký přínos obdržel v roce 1973 spolu s Niko Tinbergenem a Karlem Frischem Nobelovu cenu. Vždy zdůrazňoval vzájemnou provázanost osudů přírody a lidstva a varoval před ignorováním přírodních zákonitostí. V češtině vyšlo několik jeho knih, např. Takzvané zlo, Základy etologie, Osm smrtelných hříchů, Odumírání lidskosti nebo Život se psem není pod psa.
Foto v článku: Zdeněk Veselovský, Stanislav Vaněk (Vesmír), archiv Zoo Praha a ČTK.
