Závan větru nepřinesl toužebně očekávané osvěžení, ale něco úplně jiného - až jsme se pod tím nárazem zapotáceli. Jsme na místě, kdesi v suťovém srázu pod námi leží mrtvá ovce. A ve čtyřicetistupňovém vedru o sobě dává důrazně vědět.
Závan větru nepřinesl toužebně očekávané osvěžení, ale něco úplně jiného - až jsme se pod tím nárazem zapotáceli. Jsme na místě, kdesi v suťovém srázu pod námi leží mrtvá ovce. A ve čtyřicetistupňovém vedru o sobě dává důrazně vědět.
Centrální Španělsko, to je meseta - náhorní planina, na níž se střídají dubové a olivové háje se skalnatou stepí a nekonečnými pastvinami. Dobytek se pase prakticky všude, celý kraj je protkán sítí ohrad, které oddělují jednu finku (španělský ranč) od druhé. Jezdili jsme po úzkých kamenitých silničkách, které spíš připomínaly naše polní cesty, tou vyprahlou pustinou křížem krážem a hleděli k nebi. Daleko na obzoru se na jednolité modři nebe objevily černé tečky. Krouží, postupně jich přibývá a zase ubývá, jak padají k zemi a mizejí za obzorem. Snažíme se držet směr a klikatým bludištěm silniček a cest se k nim zvolna blížíme. Už lze i pouhým okem rozpoznat, že ty černé tečky jsou velcí ptáci kroužící na obloze. Supi. Kvůli nim jsme tady.
DRUHÝ POKUS
Na "lov" supů do Španělska jsme se poprvé vydali před třemi lety. Několik fotografů přírody a já jako pozorovatel a tlumočník. Počasí nám nepřálo, každý den pršelo, zmoklí supi seděli kdesi ve skalách a marně čekali na slunce a termiku, která je vynese vzhůru. Farmáři na naše dotazy zatvrzele zapírali - oni na svých pozemcích žádná mrtvá zvířata nemají a vůbec, povolení ke vstupu na pozemky nám musí dát veterinář z města... Evropou kráčela nemoc šílených krav a každý majitel stád se třásl hrůzou, zda nejsme nějaká mezinárodní kontrola, která může nařídit utracení všech jeho zvířat, nebo naopak vetřelci, kteří zákeřnou nemoc teprve přinášejí. Letos byla situace úplně jiná. Na Pyrenejském poloostrově panovaly nejvyšší teploty za posledních tři sta let, vítala nás vyschlá koryta potoků
SUPOVÉ VIDÍ VŠECHNO
Všichni ptáci se vyznačují mimořádně dobrým zrakem, ale tomu supímu se žádný nevyrovná. Sup, který se nám lidem jeví jako nepatrná tečka na obloze, spolehlivě zaznamená mrtvou ovci ztracenou mezi kamením. Bezpečně přitom rozliší každý nepatrný detail, bohužel i každý neobvyklý jev v okolí. Fotograf se před ním neukryje tak, že zůstane nehybně sedět ve stínu pod stromem (pokud tam vůbec něco takového je), sup ho okamžitě zpozoruje a k mršině se nepřiblíží. Pokud se tedy chce člověk dostat k supům tak blízko, aby je mohl fotografovat, má dvě možnosti. Tou první je auto - farmáři jezdí po mesetě cestou necestou, supové jsou proto na auta zvyklí a nechají je přijet do těsné blízkosti. Fotografovat je ale nutné za jízdy, a to není moc ideální: velké teleobjektivy se chvějí, záběry jsou rozmazané. Jakmile však auto zastaví, supi okamžitě vzlétají a mizejí v dálce. Druhou možností je postavit na místě, kam supi zaletují, kryt. Nově postavený kryt je sice také změna, kterou ptáci okamžitě zaregistrují, a pokud je příliš velký nebo nápadný, bojí se ho stejně, jako by tam fotograf stál bez krytu. Většina ptáků si ale na kryt zvykne a létá okolo, jako by byl součástí přírody. Čím více zapadá do okolního terénu, tím lépe. Kamenitý sráz, na který supi zaletovali k mrtvé ovci, proto nabízel řešení - postavit kryt přímo z kamenů tak, aby vypadal jako jedna z mnoha hromad kamení okolo.
STAVBA KRYTU
Lovecká vášeň je neuvěřitelná hnací síla, nedovedu si představit, jak by se bez této motivace dal někdo přinutit, aby ve čtyřicetistupňovém vedru, pod pálícími slunečními paprsky ryl ve zpečené zemi jámu, nosil tuny kamení a stavěl z nich jakýsi kamenný přístřešek - nebo spíš zemljanku. Moji společníci se však při té dřině smáli a žertovali a za necelý půlden měli postavené cosi, co připomínalo všechno možné, jen ne hromadu kamení, jaké byly okolo. Opatrně ještě vyzkoušeli pevnost stropu, aby se na ně při čekání nezřítil, a ... přestali se smát. Bylo totiž nutné přistoupit ke druhé části příprav - najít dole v suti onu mrtvou ovci a vynést ji nahoru před průzory krytu. Což o to, najít ji bylo snadné - stačilo pátrat proti větru. Horší to bylo s jejím vynesením, i bez ní se po suťovém srázu nechodilo snadno. Z bezpečné vzdálenosti (proti větru!) jsem je sledovala. Štítivě špičkami prstů, aby se mršiny dotýkali co nejméně, jí svázali nohy a navlékli na připravenou tyč. Pak ovci zvedli. Opadávaly z ní kusy rouna is cáry kůže a masa, muší larvy a mrchožraví brouci. Podařilo se jim na ujíždějící suti na ovci neupadnout a bez úhony ji vynést. Nahoře na hraně srázu ji pečlivě naaranžovali, aby vypadala co nejlákavěji - pro supy samozřejmě. Den mezitím pokročil, slunce přestávalo pálit a klonilo se k západu. Dnes už supové určitě nepřiletí. Ale na druhý den mají hostinu připravenou. Jen je třeba být v krytu dříve, než začnou přilétat.
LOV ZAČÍNÁ
Ráno jsme si přivstali. Ranní hygiena se v oblastech, kde není žádná voda, odbývá poměrně rychle, a tak nás stoupající slunce zastihlo na cestě ke krytu ještě dříve, než stačilo rozpálit zem a prohřát vzduch nad ní. Supové jsou totiž líní - proč by se namáhali a pracně mávali křídly, když stačí počkat, až se ohřeje vzduch nad zemí a začne stoupat vzhůru. Pak se nechají vynést termikou co nejvýš a jako černé tečky plachtí ve vzdušných proudech vysoko na nebi. Rozhlížejí se a hledají padlý kus nebo vyhlížejí vzdálené kolegy a sledují, zda nezačínají klesat k zemi, což může znamenat jediné - mají tam potravu. V takovém případě se tam rychle bez jediného mávnutí křídly klouzavým letem vydají. Sletují se ze všech stran, vypadá to, jako by je přitahoval nějaký obrovský vzdušný vír. Do krytu se zcela výjimečně vešli fotografové dva (obvykle se stavějí kryty pro jednoho), zarovnali jsme je tam kamením, aby nebyli vidět ze žádné strany, zamaskovali co nejlépe nápadné oko teleobjektivu vytrvale hledícího na mrtvou ovci, popřáli jim šťastný lov a spěšně místo opustili. Vrátíme se sem až vpodvečer, abychom jim přes den neplašili přiletující ptáky a nepokazili lov. Čeká je náročný den, musejí ve sluncem rozpáleném krytu vydržet mnoho hodin bez pohybu, s minimem jídla (v jejich případě, jak se později ukázalo, úplně bez jídla) a vody a s jednotvárnou vyhlídkou na mrtvou ovci, protože nikam jinam přes kamení, které je skrývá před ptačími zraky, nevidí.
JEDEN DEN NA MESETĚ
Na výpravě s fotografy ptáků se jeden den od druhého liší jen málo. Ten dnešní byl zcela typický. Dva (Luboš s Jirkou) fotografují supy, další fotograf (druhý Luboš) sedí v malém krytu uprostřed rychle vysychající kaluže a čeká na ptáky, kteří se přiletí napít. Někdo musí hlídat auta (dnes se střídá Bohdan sJožkou) a já, jediný "neornitolog" výpravy, vyrážím do terénu se síťkou na brouky. Musím se přitom dalekým obloukem vyhýbat jezírku i srázu s mrtvou ovcí, abych čekajícím fotografům neplašila ptáky. Brouci se v tom pustém kraji hledají obtížně. V dopoledních hodinách ještě poletují nad suchou trávou chrousti, v nízkých pichlavých křovíčkách s plstnatými šedozelenými listy se skrývají překrásní velcí krasci rodu Julodis. Na květech okoličnatých rostlin, které se místy objevují při cestách, posedávají drobní květní krasci a tesaříci. Ale po poledni se sluneční žár stupňuje a kolem druhé nastává "hodina mrtvého brouka": všechno živé se skrylo před slunečním žárem, snad i motýli přestávají létat. Vracím se k autům, hledám nějaký stín a nabízím se, že budu hlídat. Kupodivu, nikdo můj návrh nevítá, hlídat jsme v tuto chvíli ochotni všichni tři. Kolem páté hodiny se konečně Bohdan odhodlává opustit stín a jde se rozhlédnout po krajině. Vzápětí se vrací - jak vyšel na kopec, přišla na jeho mobilní telefon naléhavá "esemeska", odesílaná již ve tři odpoledne, ale dosud nedoručená, neboť v údolíčku u aut nebyl signál. "Vysvoboďte nás!" volají úpěnlivě kamarádi z kamenného krytu u mrtvé ovce. Jedeme pro ně - je to přece jen několik kilometrů prašných cest. Za celý den jim nepřiletěl na mršinu ani jediný ptáček, natož sup. Jsou celí ztuhlí a rozlámaní, jak se v krytu báli pohnout, aby se na ně ta hora kamení nezřítila. Nemohli ho v žádném případě opustit, ani v tom nejnutnějším, už proto, že jsme je zarovnali zvenčí a oni neměli šanci zevnitř kamení odstranit. Hladoví, protože si kromě hrstky oříšků nevzali žádné jídlo... Těžký je život fotografa přírody.
ÚSPĚŠNÝ LOV
Další den už se do krytu k mrtvé ovci nikomu nechce. Kluci se rozhodují, že zkusí druhý způsob - budou jezdit po pastvinách a hledat supy z auta. Jejich rozhodnutí vítám, nechám se odvézt na místo, které znám z minulé výpravy a které bylo nesmírně bohaté na život všeho druhu. Večer, až se budou vracet, mě zase vyzvednou. Samotná lokalita je pro mě trochu zklamáním: tam, kde před třemi lety tekl zurčící potůček, je jen suché kamenité koryto. Místo kvetoucích rostlin plných květních brouků suchá stébla trav a množství pichlavých, všepronikajících osin a uschlých lámavých bodláků. Zmizely perlové ještěrky, jichž byly dubové háje plné. Mrtvo je i pod kameny a kusy dřev... Ale do večera se musím nějak zabavit, a tak vyrážím ke kopcům. Sraz nám trochu zkomplikovala skutečnost, že jsme se v dohodnutém termínu nedokázali spojit: v oblasti, kde jsem se pohybovala, nebyl žádný signál. Běhala jsem z jednoho kopce na druhý, až jsme se nakonec šťastně sešli. Kluci zářili spokojeností: dojeli na místo, kde bylo plno mrt vých prasat, na která se slétlo několik desítek supů. Fotili je při krmení, odpočinku, půtkách o potravu... Padlo na ně mnoho filmů. Svého supa jsem si nakonec "ulovila" i já, supové jsou totiž v tom kraji pastvin opravdu všude. Našla jsem jednoho zastřeleného a vzala si z něj několik velkých tmavě hnědých per na památku a hlavu s mohutným zobákem.
SUPÍ JÍDELNA
Druhý den jedeme k jámě s prasaty všichni. Jirka s Lubošem nelhali, na okolních vršcích posedává nejméně dvě stě supů, další krouží nízko nad zemí. K hejnu supů se přidali i další mrchožrouti - v korunách stromů posedávají bílí čápi, nad mrchovištěm se vznášejí luňáci, káňata a orli... V nehybném vzduchu visí nasládlý pach mrtvých zvířat, prašná půda je pokrytá špinavými páchnoucími ptačími pery a bílými cákanci trusu. Ve stráni stojí velký, nastálo postavený kryt - Luboš se rozhoduje, že v něm přespí, aby byl na místě hned od úsvitu. Kromě fotografického vybavení mnoho nepotřebuje - spacák, láhev s vodou, kus chleba a masovou konzervu. Opouštíme ho na tom nevábném místě a vracíme se na naše poslední tábořiště. Ráno přijíždí místní farmář a ve studni, ze které bereme vodu na vaření i na pití, koupeme se v ní a pereme oblečení, napájí své stádečko býků. Za těch několik dní, co zde spíme, jsme se s ním docela spřátelili. A protože je neděle a fiesta (svátek), zve nás přátelsky na oběd. S lítostí odmítáme - za horami máme kamaráda, kterého musíme v poledne vyzvednout. To je dost dobrý důvod, který neurazí, farmář se proto po chvilce vrací a alespoň nás obdarovává vínem a olivami. Na oplátku mu věnujeme poslední plechovky českého piva, které jsme vydolovali z hlubin auta, a loučíme se jako nejlepší přátelé.
VENI, VIDI, VICI
Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem. To by si na závěr mohli říct všichni, ale fotografové jsou opatrní, něco snad mít na filmech budou, ale... Také Luboš se tváří záhadně, usilovně se shání po sušenkách a vážně nám tvrdí, že žádné supy nevyfotografoval, protože žádní nepřiletěli. Moc mu to nevěříme, nějakého supa určitě viděl, sami jsme jich při příjezdu zvedli celé hejno od jezírka, kde se napájeli. Rozhodně však věříme, že mu nechutnala konzerva a dal by přednost sušenkám. Celý večer, noc i dopoledne se kochal vyhlídkou na hromadu mrtvých prasat, pokud se šikovně zatočil vítr, přidal se ke zrakovému vjemu stejně intenzivní vjem čichový. Masová konzerva, jediné jídlo, které si vzal, by v takové situaci nechutnala nikomu z nás - byla totiž vepřová. Loučíme se s krajem supů a odvážíme si, když ne bohaté úlovky na filmových pásech, tak alespoň vzpomínky. Na mohutné dravce lehce kroužící na obloze, na stáda skotu na nekonečných pláních mesety, dubové a olivové háje, přátelské farmáře, koupele ve studních a temných tůních stojatých vod, které tu zbyly v korytě vyschlé řeky... Život fotografa přírody možná není snadný, zato je bohatý na nevšední zážitky. A to je možná na celé věci to nejlepší.
TURISTICKÁ ATRAKCE
Ještě ve středověku žili supové i ve střední Evropě a u nás. V současné době jsou jejich nejbližší hnízdiště v Alpách. Hlavní populace všech evropských supů žije ve Středomoří, především pak ve Španělsku. Zatímco ve všech zemích, kde dosud supové žijí, jejich počty klesají, ve Španělsku se za posledních deset let prudce zvýšily. Kvůli supům jsou v centrálním Španělsku zřizovány národní parky (nejvyhlášenější je NP Monfragüe), které jsou hojně navštěvovány turisty toužícími pozorovat tyto majestátní ptáky. V parcích proto nechybějí turistické kempy a hlavně pozorovatelny, z nichž je výhled na skalní útesy, na kterých supové nocují, odpočívají nebo hnízdí.
ZDRAVOTNÍ POLICIE
Na rozlehlých pastvinách obehnaných kilometry a kilometry drátěných plotů se ve Španělsku dobytek pase většinou sám, nikdo ho nehlídá, nikdo ho nezahání do chléva, nikdo ho nepřikrmuje. Onemocní-li nějaký kus, buď se uzdraví, nebo uhyne. Ani v tomto případě se farmáři nevydávají do členitého terénu hledat padlý kus. Ten proto zůstává ležet na místě a ... Mohl by znamenat určité nebezpečí - ohrožovat zdravá zvířata nákazou, zamořovat mrtvolnými jedy okolí. Ale nestane se tak. Dříve, než k tomu dojde, objeví mršinu supové a postarají se o ni - oberou z kostí veškerou svalovinu, sežerou rychle se kazící vnitřnosti, zbylou kostru roztahají po ploše pastviny, o závěrečnou "dezinfekci" obraných kostí se postará slunce a vítr, který je vysuší.
