Slunce zvolna stoupá nad obzor, život už je v plném proudu. Terénním autem se proplétáme mezi lidmi, buvoly, kravami, prasaty a psy a jen pomalu se blížíme ke středu oblasti, kde zimuje Altynaj - samička čápa černého, kterou jsme v létě na Sibiři vybavili malým vysílačem.
Slunce zvolna stoupá nad obzor, život už je v plném proudu. Terénním autem se proplétáme mezi lidmi, buvoly, kravami, prasaty a psy a jen pomalu se blížíme ke středu oblasti, kde zimuje Altynaj - samička čápa černého, kterou jsme v létě na Sibiři vybavili malým vysílačem.
O několik dnů dřív jsme se v Bombaji rozhodovali, kam dřív. Za Altynaj do Madhjapradéše, nebo za Iristem do Gudžarátu? Byli jsme právě v domě U Zoborožce, kde sídlí úctyhodná Bombajská přírodovědná společnost, a v kanceláři jejího ředitele Asada Rahmáního usrkávali čaj s mlékem. Vlhké vedro tlumila klimatizace a přes zavřená okna pronikaly dovnitř jen slabé ozvuky pouličního ruchu. "Iristu je na poloostrově, stěží ještě někam přeletí," podotkl Mahéš Gopinathan, ornitolog, který se na cestu za čápy měl vydat spolu s námi. "Jeďme tedy nejdřív za Altynaj." "Takže zítra v pět
TŘETÍ ZPRAVA
Altynaj naše naděje nezklamala. Signál jejího vysílače jsme velmi rychle zachytili u přehrady Lakhundar, přesně v místech, kde jsme ho očekávali. "Že by stála na břehu?" prohodil Luboš. "Takhle brzo dopoledne? Spíš by se měla někde krmit." Jakmile jsme přijeli blíž, ukázalo se, že Altynaj je opravdu kdesi pod přehradou. Rychle jsme do batohů naházeli nejpotřebnější vybavení a vyrazili ji hledat. Ušli jsme ale jen pár set metrů, když signál zesílil. Za okamžik jsem zaslechl Mahéše, který ukazoval na oblohu: " Black stork! Černý čáp!" Altynaj letěla zpátky k přehradě. O půl hodiny později už jsme se ze břehu dívali na poloostrov vybíhající daleko do vodní hladiny. Na jeho okraji postávalo kromě nesytů a volavek i několik čápů černých. "Altynaj je třetí zprava," řekl jsem žertem. Ve skutečnosti by ani nejsilnějším dalekohledem nešlo zahlédnout anténku na jejích zádech. Měli jsme ale důvod k dobré náladě: Altynaj nám ukázala čapí zimoviště.
PRASATA MÍSTO KANALIZACE
Přestal jsem ťukat do klávesnice notebooku a sáhl po láhvi s vodou. Večeře (samozřejmě přísně vegetariánská), kterou nám uvařil náš "pan domácí" Mansingh, mě pořád ještě pálila na jazyku. "Kolik do ní toho karí nasypal?" pomyslel jsem si. V tom okamžiku zhaslo světlo. Zase vypadl proud. Displej sice díky bateriím svítil dál, ale stejně to znamenalo, že moc už toho napsat nemůžu - úprava fotografií a jejich odeslání přes satelit do Prahy bude vyžadovat hodně času. "Tak cos stačil napsat?" zastavil se nade mnou Ondra.
"Jsme v mírně zvlněné krajině, která je do cela intenzivně obhospodařovaná," začal jsem předčítat, protože k nám přišel ještě Lu boš. "Vyprahlé pláně, porostlé nanejvýš aká ciemi, se střídají s poli a pastvinami. Jen tu a tam jsou skupiny stromů a křovisek či louže vody - právě v nich čápi loví ryby. Asi se tu najde jen pramálo míst, kde by několikrát za den neprošli lidé... Vesnice působí podle ev ropských měřítek chudě, ovšem podle měří tek, která máme nastavená z Afriky, jsou na vysoké úrovni. ( Projekt Africká odysea se vě noval českým čápům zimujícím v Africe, pozn. red. ) Většina dopravy a zemědělských prací se sice obstarává voly, ale občas jsou k vidění i traktory. Do mnoha vesnic je zavedená elektřina a úplně každá má pumpu na pitnou vodu." "O prasatech tam něco máš?" Udělal jsem si poznámku, že bych měl napsat, jak polodivoká prasata likvidují na vesnicích naprosto všechny odpady. A také o tom, jak ženy suší kravince, které používají jako palivo. A ještě o oltářících s vonnými tyčinkami... Pak jsem začal upravovat fotografie a na půl ucha jsem přitom poslouchal debatu, kterou Ondra zapředl s Mahéšem. "... elektřina je tu zavedená jen kvůli čerpadlům na vodu?" "Přesně tak," odpovídal Mahéš. "Aby bylo možné zavlažovat pole. Proto ji také vesničané mají zadarmo." "Zadarmo?" podivil se Ondra. I pro něj to byla novinka. "Všichni ne," opravil se Mahéš. "Zadarmo je pro rodiny, které mají roční příjem nižší než deset tisíc rupií. Ale těch je tu většina." "Slyšel jsem dobře?" obrátil jsem se na Luboše. "Vždyť to je asi tak šest tisíc korun na rok!" "Jo. Ale to snad ani nepiš, protože doma tomu stěží někdo uvěří." Za chvíli proud znovu naskočil, ale skutečně jsem to nenapsal.
ZNOVU NA CESTĚ
"Silnice jsou tady jako v Biháru," prohodil náš řidič Uméš Šimpí. To přirovnání už něco znamenalo, protože v rozvráceném Biháru jsou prý bezkonkurenčně nejhorší silnice na světě. Madhjapradéš ostatně stejně jako Bihár patří k nejchudším státům indické federace. Z původně hladkého povrchu zdejších silnic zůstaly už jen ostrůvky asfaltu oddělené kamenitými prohlubněmi i vyslovenými jámami. Čety silničářů, ve kterých převažují ženy vyzbrojené jen lopatami, motyčkami a mísami na přepravu materiálu, svádějí se stavem komunikací vpravdě nerovný boj. Po několika dnech jsme opustili Altynaj a vydali se za Iristem do jižního Gudžarátu. Všichni jsme už začínali vypadat značně opotřebovaně, jen Uméš měl pořád nažehlenou košili a puky na kalhotách. "Zajímalo by mě, jak to dělá," řekl jsem směrem k Ondrovi. "To víš, je z kasty, kde se všichni muži stávali krejčími," usmál se. Pak se obrátil na Uméše a začal se vyptávat, co z kastovního systému ještě přežívá (viz rámeček). Ukázalo se, že ani Uméšův bratr se nestal krejčím, i když oba šít umějí. Na druhé straně je pro ně naprostá samozřejmost, že jejich manželky jsou ze stejné kasty a že jim je vybíral strýc z matčiny strany. "Než jsme se vzali, viděl jsem ji půl hodiny," zmínil se Uméš. Za hranicí Gudžarátu začal hladký asfalt a na něm - nemohl jsem uvěřit vlastním očím - dlouhá přerušovaná bílá čára. Uméš zrychlil z dosud obvyklé třicítky na stovku. Věřili jsme, že následující den uvidíme Irista.
IRISTU ZBLÍZKA
Stáli jsme u silnice, po které tu a tam projelo auto nebo motocykl a asi dvakrát prošli kočovní Maldárci se svými stády, a poslouchali jsme monotónní pípání Iristova pozemního vysílače. Náš čáp někde na stromě odpočíval po ranním lovu ryb v téměř vyschlé řece Módž. Živě jsem si představoval, jak kolem něj přeletují papoušci alexandři malí a v podrostu kolem procházejí pávi. Pak jsem se podíval na hodinky, které ukazovaly čtvrt na jedenáct: "Dnes tam je nějak dlouho." Luboš už dobré dvě hodiny čekal v krytu u přehrady Džamvari, na jejímž břehu Iristu
pobýval téměř veškerý čas mimo dobu lovu. "Čekal jsem, že přiletí po desáté," líčil nám Luboš později. "Ale to se objevil jen jeden nesyt. Pak se ozvalo šustění křídel a přilétl iprvní čáp černý. Opatrně jsem spustil videokameru. Přiletěl další čáp. Břeh se postupně zaplňoval, ale Iristu pořád nikde. Najednou začalo být na břehu rušno, protože přistálo velké hejno kolpíků. Na rozdíl od nesytů a čápů kolpíci neustále popobíhali, brodili se a hledali v bahně potravu nebo sbírali klacíky a přetahovali se o ně. Bylo to zajímavé, ale už jsem přestával věřit, že Iristu přiletí." Po půl jedenácté se mi u silnice zdálo, že signál zesílil. Ano. Rozhlédl jsem se po obloze - Iristu zrovna vyletěl od řeky a zvolna nabíral výšku. Přiložil jsem k očím dalekohled a během jedné z jeho otoček zahlédl hnědou skvrnku vysílače. Trvalo čtvrt hodiny, než nám Iristu zmizel ve směru džamvárské přehrady. Po dalších pěti minutách signál umlkl. "Už stojí na břehu a Luboš ho fotí," poznamenal jsem, i když jsem tomu sám moc nevěřil. Bylo by hodně velké štěstí, kdyby Iristu usedl zrovna někam před kryt. Ve skutečnosti ho měl Luboš přímo před sebou! "Vítr pořád cloumal krytem a měl jsem co dělat, aby se kamera moc nechvěla." Když nám to Luboš vyprávěl, celý zářil. "Po chvilce se Iristu pootočil a ukázal svůj vysílač. Podařilo se mi rychle připevnit na stativ fotoaparát a udělat několik snímků, než mi zmizel za kmenem." V Indii jsme poznali zimoviště sibiřských čápů i to, jak se přizpůsobili životu v zalidněné krajině, kde voda je největším bohatstvím. Do země bohů, karí a vůní jsme jeli s opravdu velkými nadějemi, že opět o něco blíže nahlédneme do čapího soukromí, ale tenhle den sledování Irista je všechny zdaleka předčil.
HINDUISMUS
Asi 80 % obyvatel Indie, tedy více než 800 milionů lidí, se hlásí k hinduismu, který zahrnuje nejen náboženské, ale i filozofické tradice, praktiky a zvyklosti. Předmětem úcty jsou tisíce bohů - nejvýznamnější jsou Brahma, Višnu a Šiva -, s jejichž kulty je spojeno uctívání posvátných řek či zvířat. Pro mnoho hinduistických směrů a sekt je společná myšlenka reinkarnace (převtělování). Uctívání božstev se děje formou přinášení obětí a darů (často potraviny nebo květiny, zapalování vonných tyčinek), modlitbami, náboženskými poutěmi atd.
NOVÁ ODYSEA V ABC
"Hlavními hrdiny" projektu Nová odysea jsou čápi černí označení na Sibiři satelitními a pozemními vysílači. Cílem projektu je především poznat jejich tahové cesty a zimoviště, současně však Nová odysea umožňuje nahlédnout české veřejnosti do míst, která se neobjevují ani ve zprávách, ani v katalozích cestovních kanceláří. ABC se projektu věnovalo už několika velkými články:
- Nová odysea - první výprava na Sibiř (č. 19/2002),
- Ve stínu Nanga Parbatu - reportáž z Pákistánu (č. 9/2003),
- Po roce na Sibiři
- druhá sibiřská expedice (č. 20/2003).
Všechny články jsou i v archivu na www.iabc.cz , více informací o Nové odyseji najdete na internetové adrese www.rozhlas.cz/odysea .
KASTY
Hinduisté dodnes rozlišují čtyři základní společenské vrstvy - kasty a tzv. haridžany (česky označované jako "nedotknutelné" nebo přesněji "nedotýkatelné" - ti stojí mimo kasty, resp. hluboko pod nimi). Celkem je ale kast a podkast několik tisíc a každá má svoje práva a povinnosti. Do kasty se člověk narodí a prakticky se z ní nemůže vyvázat. Příslušností ke kastě je mimo jiné určen okruh možných partnerů a donedávna jí bylo striktně určeno i povolání. Snaha o odstranění kastovního systému trvá v Indii už desítky let, stále však není zcela úspěšná - a to i přesto, že jedním z minulých prezidentů byl "nedotýkatelný".
