Tilandsie patří v drtivé většině mezi extrémně suchomilné rostliny. Odolnost vůči suchu jim umožňuje několik důmyslných mechanismů, které zabraňují nadměrným ztrátám vody. Abychom rostlinám vytvořili v umělé kultuře vhodné podmínky k životu, musíme správně pochopit funkci těchto adaptací.
Funkce šupinek
Základní "pomůckou" pro přežití období s nedostatkem vody jsou stříbřité šupinky na povrchu listů. Šupinky jsou přeměněné chlupy (trichomy), které velmi účinně chrání rostlinu před slunečními paprsky a zabraňují tak jejímu přehřátí a nadměrnému odparu vody. Naopak mají vysokou schopnost vodu do sebe nasávat - tu pak rostlina prostřednictvím prodloužených buněk přečerpává do zásobních pletiv. Šupinky se kromě toho pohybují - v době vlhka jsou odstálé a neblokují průduchy, kterými rostlina přijímá oxid uhličitý, v době sucha naopak přiléhají těsně k povrchu listů, takže zabraňují rostlině "vydýchat" příliš mnoho vody. Tento mechanismus je doveden do takové dokonalosti, že tilandsie přijímají životně důležitý oxid uhličitý otevřenými průduchy pouze v nočních hodinách (tedy v době, kdy za nepřítomnosti světla nemůže probíhat fotosyntéza) a ukládají jej ve svých pletivech vazbou na organické kyseliny. Ráno se s příchodem sucha a horka průduchy uzavřou a přes den se rostlina prostřednictvím fotosyntetické asimilace "živí" pouze ze zásob oxidu uhličitého nahromaděných v noci! Jde o tzv. CAM-metabolismus (angl. crassulacean acid metabolism), který nemá v říši rostlin obdoby a vyskytuje se pouze u některých sukulentů. Šupinky jsou tedy pro rostlinu životně důležité. Při nákupu nových rostlin, při transportu a další manipulaci s nimi musíme dávat pozor, abychom šupinkovou vrstvu nesetřeli či příliš nepoškodili. Postižené tilandsie nemají schopnost šupinky obnovit a po čase hynou dehydratací. Stříbrné tilandsie, jak se jim také říká, jsou odolné, jejich listy bývají často tuhé a někdy velmi křehké a lámavé.
Sukulentní pletiva a nálevky
Tilandsie jsou pro svůj život v extrémních podmínkách kolísající vzdušné vlhkosti vybaveny také sukulentními pletivy, do kterých v době "hojnosti" ukládají vodu a zásobní látky. Ty slouží jako rezerva pro sušší období dne i roku a pro tvorbu květenství a odnoží. Druhy rostoucí v deštných pralesích řadíme mezi tzv. zelené: sukulentních pletiv mají málo, jejich listy jsou měkké, jen málo pokryté šupinkami a nejsou tak odolné vůči slunečnímu záření a suchu. Zelené druhy někdy tvoří nálevkovité (cisternovité) tělo, ve kterém se hromadí srážková voda, jež je později zužitkována.
Vzhled napoví
Míra sukulence či množství šupinek závisí na prostředí, odkud jednotlivé druhy pocházejí. Podle zbarvení těla tilandsií a množství šupinek proto můžeme i bez bližší znalosti druhu či místa výskytu odhadnout jejich přibližné nároky. Obecně platí, že čím je tilandsie stříbrnější, tím má vyšší nároky na světlo, na rozdíly denních a nočních teplot a na proudění vzduchu, a naopak mnohem menší požadavky na množství srážkové vody.
