Osminozí dravci

Sdílej
 
Kdyby na světě existovali pavouci velikosti vzrostlého psa, byli by to jedni z nejnebezpečnějších tvorů v historii Země. Příroda vybavila tyto predátory tak úžasnými schopnostmi, že i nejdravější šelma by proti nim vypadala jako bezbranný beránek.

Kdyby na světě existovali pavouci velikosti vzrostlého psa, byli by to jedni z nejnebezpečnějších tvorů v historii Země. Příroda vybavila tyto predátory tak úžasnými schopnostmi, že i nejdravější šelma by proti nim vypadala jako bezbranný beránek.
Pavouk je nenasytný dravec dokonale vybavený k lovu. Tak dokonale, že je schopen ulovit kořist i daleko větší, než je sám. Šanci nemají dokonce ani další predátoři ze světa hmyzu či jiných bezobratlých, kteří se jinak většině nepřátel podobné velikosti ubrání. Pavouci dokážou ulovit hmyz vybavený obávaným žihadlem - vosy, včely a další blanokřídlé, dravce s mohutnými kusadly, jako jsou vážky, kobylky nebo i kudlanky, a někdy se jejich kořistí stávají i jiní pavouci. Velké tropické či subtropické druhy pavouků (někteří slíďáci, sklípkani ap.) se dokonce bez zábran vrhají na menší obratlovce - jsou schopni přemoci drobného hlodavce, hada, ještěrku, ptáčata na hnízdě... Slouží jim k tomu speciální ústrojí - tzv.

Foto
chelicery (ve skutečnosti jde o přeměněný první pár končetin a vypadají tak trochu jako kusadla), do nichž ústí vývody jedových žláz.Jednou ulovenou kořist - bez ohledu na její velikost - je pavouk také schopen po kratším či delším úsilí celou zkonzumovat! Umožňuje mu to jeho zvláštní způsob příjmu potravy a trávení.
Pavouci totiž kořist nekoušou a netrhají na malé kousky, jako např. šelmy nebo hmyzožravci, ale také ji nepolykají vcelku jako hadi či žáby. Stráví ji mimo své tělo a přijímají teprve tuto tekutou natrávenou hmotu. Pavouk svou oběť probodne chelicerami a pak do ní vpraví trávicí šťávy. Ta se začne jejich účinkem okamžitě rozkládat a pavouk ji s pomocí tzv. savého žaludku umístěného v hlavohrudi začne nasávat.Pokud byste měli možnost pavouka při této činnosti pozorovat, viděli byste, jak svou kořist chvilku pevně drží (mluvíme o pavoucích, kteří neloví do sítí, u nich je celý postup trávení lépe viditelný, neboť ho neskrývá pavučinový "zábal"), ale hned, jak se přestane zmítat, ji začne v kusadlech různě převracet a otáčet, úlovek přitom postupně ztrácí tvar, mění se v cosi slizkého a neforemného a pozvolna se zmenšuje. Nakonec zbude jen malý chuchvalec nestravitelného chitinu, který pavouk opovržlivě odhodí. Pokud byla kořist hodně velká, trvá celý proces i několik hodin či celý den a na pavoukovi je zřetelně vidět, jak se mu zvětšuje a zaobluje zadeček, v němž má uložena střeva a v němž se potrava definitivně zpracovává.

Lovci včel

Pavouci a blanokřídlý hmyz mají vůči sobě zvláštní vztah. Jednou je lovcem vosa - kutilka -, která omráčí pavouka žihadlem vbodnutým do jeho nervové uzliny a pak ho použije jako živou konzervu pro své potomstvo. Podruhé je lovcem pavouk - mnohé druhy, i docela malé, jsou s pomocí sítě a lepkavých pavučinových vláken schopné přemoci i nebezpečnou vosu.
Ale vůbec nejznámějším lovcem blanokřídlého hmyzu, především včel, je široký, krabu podobný běžník kopretinový (Misumena vatia) nebo květomilný (Thomisus onustus). Tito pavouci sítě k lovu nepotřebují, využívají totiž zcela jiné, u jiných druhů pavouků neobvyklé schopnosti - umějí měnit barvu a přizpůsobit ji zbarvení květu. V květu pryskyřníku nehybně vyčkává žlutě zbarvený pavouk, v květu kopretiny je týž druh
Foto
zbarven bíle, v některých mají nazelenalou barvu, jindy růžovou... Jako neviditelná zrádná past čekají, až přiletí neopatrná včelka, a pak prudce vyrazí, obratně se vyhnou žihadlu a sevřou ji smrtícími chelicerami.

Osminozí vlci

Hedvábná pavučinová vlákna umějí spřádat všichni pavouci, ne všichni je však využívají k lovu. Sítě k lovu nepotřebují např. již zmínění běžníci číhající na květech na neopatrný hmyz, kterého se zmocňují rychlým skokem (nemusí se vždy jednat o včelu, kořistí těchto pavouků se stávají motýli, pestřenky a další hmyz navštěvující květy). Podíváme-li se však do mikrosvěta osminohých lovců, objevíme tu vedle těchto maskovaných "chameleonů" také "vlky" a "tygry", pavouky, kteří nesedí na místě, ale svou kořist pronásledují a loví skokem. Celá jedna skupina velkých slíďáků dokonce nese "vlčí" jméno Lycosa (od slova Lykaon, jména arkádského krále proměněného ve vlka). Až čtyřcentimetrový slíďák tatarský (Lycosa singoriensis, nejblíže k nám žije na jižním Slovensku) má navíc tu čest být největším evropským pavoukem vůbec. Za těmito nočními lovci byste se ale spíš museli vydat do jižní Evropy, kde žijí hojněji a v několika druzích.
Celá řada menších slíďáků však obývá i naši přírodu. Dokážete-li se na jaře a v létě zblízka zadívat na vyhřátou stráň, okraj lesa, lesní cesty či paseky, na louku nebo pastvinu, určitě tam objevíte nápadné pavouky s dlouhýma štíhlýma nohama a štíhlým zadečkem. Podobné biotopy obývá hned několik druhů slíďáků rodu Pardosa, kteří pobíhají po svém loveckém okrsku, hledají vhodnou kořist, a když ji najdou a přiblíží se k ní, a skokem se jí zmocní. Stejným způsobem loví i další skupina velmi podobných pavouků, kteří jsou snad ještě hojnější - lovčíci (r. Pisaura).

tygři na záchranném laně

Nemají jen osm nohou, ale také osm očí. Nehybně sedí na nějakém otevřeném slunném místě - na skále, kameni, stěně domu nebo třeba jen na dřevěné plaňce plotu. Zdánlivě se vyhřívají, ale jakmile se objeví jiný hmyz, který by se snad také chtěl vyhřívat, pavouk zpozorní. Natočí se k němu čelem, na němž má dva páry nápadných očí (viz. obr., zbývající dva páry jsou menší a umístěné po stranách hlavy), s jejichž pomocí kořist dokonale zaostří, a začne se k ní velice opatrně plížit. Když se dostane na dosah - tj. na vzdálenost asi trojnásobku délky svého těla -, skočí po ní jako dravá kočka. Jistí se přitom "lanem", pavučinovým vláknem, které předem přilepí k podkladu, takže nespadne ani při skoku na zcela kolmé stěně. Podle svých skokanských schopností dostala celá skupina drobných půvabných pavoučků (naše druhy jsou málokdy větší než 1 cm) jméno skákavky - Salticidae.

osminozí piráti

Po hladině stojatých nebo mírně tekoucích českých vod pobíhají piráti. Od vody se většinou příliš nevzdalují a někteří v ní dokonce v případě nebezpečí hledají úkryt: hbitě seběhnou po nějaké vodní rostlině pod hladinu. Způsob života i tvar těla napovídá, že tito pavouci patří do příbuzenstva slíďáků - nejčastěji se u vody setkáme se slíďákem bažinným (Pirata piraticus), ukrývá-li se však pod vodou, jde spíš o vzácnějšího slíďáka potápivého (P. piscatorius). Skutečnými piráty našich vod jsou ale pavouci jiných jmen. Kromě všeobecné známého, leč dnes velmi vzácného vodoucha stříbřitého (Argyroneta aquatica), který jako jediný žije pod vodou trvale, k nim lze zařadit i lovčíky rodu Dolomedes. Tito velcí pavouci jsou schopni pohybovat se nejen na hladině, ale i pod vodou, a dokonce zde loví drobný potěr či pulce.

 

Hry