Umění zmizet
Podíváme-li se na tvory v přírodě, najdeme mezi nimi vlastně tři odlišné skupiny. Do první můžeme zařadit ty, kteří mají dokonalé kamufláže a jsou ve svém přirozeném prostředí prakticky neviditelní. Druhá skupina obsahuje zvířata, která se více či méně úspěšně o jakousi neviditelnost pokoušejí a jejichž úspěšnost velice závisí i na schopnostech protivníka a dané situaci. No a do poslední skupiny můžeme zařadit tvory, kteří - alespoň na první pohled - na nějakou neviditelnost doslova kašlou a dělají vše pro to, aby byli co možná nejnápadnější.
Neviditelní
Většinu běžných tvorů ze skupiny neviditelných asi většina lidí zná. Jsou totiž tak nápadní ve své nenápadnosti a tak přitažliví ve své nevzhlednosti, že si svou popularitu snad ani nezaslouží. Příkladem mohou být strašilky a pakobylky, které se tvarem těla a chováním až neuvěřitelně podobají větvičkám, listům či květům rostlin. Jejich tělo je po celý život (až na měnící se velikost) stále stejné.
Jinou strategii neviditelnosti využívají zvířata schopná měnit svou barvu podle podkladu či pozadí. Chobotnice, olihně, platýs a další ryby, ale taky třeba chameleon a mnozí plazi ve chvilce přizpůsobí zbarvení těla pozadí a splynou s ním zcela dokonale, podobně, jako jsme to obdivovali u mimozemšťana Predátora ve stejnojmenném filmu. Změny barev mají na svědomí pigmentové buňky v pokožce zvířat, které se mohou stahovat a roztahovat a zvýraznit tak nejvýhodnější odstín.
Pruhy a tečky
Do druhé skupiny můžeme zařadit třeba všechna zvířata s příčným (vertikálním) pruhováním nebo světle kropenatá a tečkovaná. V zoologické zahradě asi málokdo tuší, proč je tygr pruhovaný a proč mají pruhy či skvrnky i leckteří kopytníci nebo alespoň jejich mláďata (selátka, koloušci atd.). Ovšem v přírodě nejsou proti členitému zbarvení skoro vůbec vidět a mají daleko větší šanci přežít.
Mláďata některých ptáků hnízdících na zemi (např. bahňáků) jsou zase pískově hnědošedě zbarvená a tuto barvu si zachovávají až do své vzletnosti.
Výhodné maskování má i většina ryb. Na břiše jsou stříbrošedé, takže při pohledu ode dna je proti obloze nevidíme, zato shora jsou většinou tmavé a ztrácejí se proti dnu či hlubině. Tomuto zbarvení se říká opačné stínování a využívají ho i mnozí suchozemští tvorové, zvláště ptáci.
Hloupost, nebo naše neznalost?
A nějaké příklady ze třetí skupiny? V mnoha mořských akváriích můžeme obdivovat nádherného mořského perutýna (Pterois volitans), bizarní rybu v nápadných barvách a s neobyčejným tvarem těla. V akváriu si jí každý všimne, ale jinak je tomu v jejím domově na korálovém útesu. Tam, v mělké vodě prozářené sluncem a plné jasu i stínů, na členitém terénu z odumřelých schránek korálů, v porostech vodních rostlin a sasanek, mezi rejem drobných rybek, je perutýn neuvěřitelně nenápadný až neviditelný. Naše zařazení do skupiny hazardérů tedy bylo chybné. A co třeba někteří denní motýli, krásné babočky či otakárci? Jejich křídla jsou překrásně zbarvená a vidět je můžeme zdaleka. To všechno platí do okamžiku, než si motýl sedne. Pak svá zbarvená křídla sevře a objeví se jen nevýrazná tmavá plocha, jakýsi uvadlý list, naprosto nezajímavý pro každého nepřítele. Ani barevné motýly tedy do skupiny hazardérů zařadit nemůžeme. Ale koho tedy? Můžeme probírat nápadná a barevná zvířata jedno po druhém. Někdy se nám podaří odhalit strategii ochrany, jindy ne, ale i tam zajisté nějaká existuje. Nemusíme ji nalézt jen ve zbarvení či tvaru těla, důležité je i chování zvířete, jeho schopnost ukrýt se, přikrčit, zalézt do škvíry.
RYBA LIST
V jihoamerických pralesních říčkách číhá na drobné rybky neobvyklé nebezpečí. Je jím ostnáč jednovousý, ryba vypadající jako obyčejný list. Vous na její spodní čelisti navíc připomíná normální stonek, zatímco špičatá ocasní ploutev špičku listu. Ostnáč se nechává unášet proudem po hladině a z těsné blízkosti přepadá nic netušící rybky.
