Komu sluší velké uši

Poušť je nevlídné životní prostředí - horké, vyprahlé. Přesto je plná života. Zvířata, která si poušť zvolila za své životní prostředí, se přizpůsobila spalujícímu žáru, naučila se šetřit tekutinami a najít vodu nebo stín tam, kde my bychom je nehledali. Nejbližší opravdová velká poušť, kterou můžeme poměrně snadno navštívit i my, je nepochybně Sahara. A podobně jako mnoho jiných pouští světa má i ona své typické živočichy, které bychom jinde nepotkali.
Tedy, většinu z nich nepotkáme ani na Sahaře, život na poušti se obvykle probouzí až za soumraku - právě noční aktivita je jedním z významných přizpůsobení, které pomáhá živočichům pouště přežít: den stráví v

hlubokých podzemních úkrytech, kde je vlhko a kam slunce nedosáhne, a opouštějí je až po jeho západu. Tak se chová většina hmyzu, drobní býložravci, pouštní plazi a nakonec i predátoři - ti, kteří se hmyzem a drobnými obratlovci živí. Tak se chová i nejznámější predátor Sahary - fenek.

Nejmenší liška světa

Nazývat maličkého a roztomilého fenka predátorem je zdánlivě nesmyslné. Fenek jím však skutečně je - je to malý příbuzný naší známé kmotřičky lišky. Fenek (Vulpes zerda) je ovšem nejmenší liškou na světě, a nejen to, je to současně i vůbec nejmenší psovitá šelma na světě. Nicméně i malá šelma zůstává šelmou, tedy predátorem. Malá šelmička samozřejmě loví přiměřeně velkou kořist - mezi hlavní úlovky fenků patří drobní pouštní hlodavci, na zemi hnízdící ptáci a jejich vajíčka a mláďata, ještěři a další drobní plazi.
Nemalé zastoupení v jejich potravě má i hmyz a velcí členovci, především velké druhy sarančí, ale i různí brouci, pavouci, štíři, solifugy a další podobná havěť, ale také šťavnaté plody a bobule. A kdo by měl možnost pozorovat fenky při žrádle, rychle by uznal, že jde skutečně o šelmy, dokonce značně nelítostné: zatímco kdykoliv jindy se společenští fenkové vůči sobě chovají docela přátelsky, hrají si a dovádějí, při žrádle "neznají bratra" - o kus žvance jsou schopni porvat se na život a na smrt. Aby se těmto konfliktům vyhnuli, odnášejí si fenkové ulovenou kořist někam do ústraní či do své nory a teprve tam si na ní v klidu pochutnávají.

Jak přežít na poušti

Fenkové jsou k životu v nehostinném prostředí pouště dokonale vybaveni. Už jejich nepatrná velikost je určitým přizpůsobením životu v horkém podnebí - čím je totiž zvíře menší, tím má v poměru k celkové velikosti větší povrch těla, jímž vyzařuje teplo. Proto bývají severská zvířata výrazně větší než příbuzné druhy žijící na jihu - polární vlci jsou větší než poddruhy žijící ve stepích subtropických oblastí, totéž se týká medvědů nebo třeba tygrů. A také lišky (rodu Vulpes) ze severních krajin jsou větší než lišky obývající subtropické nebo dokonce tropické oblasti. Dalším přizpůsobením je zbarvení srsti - světlé pískové zbarvení není jen přizpůsobením se převažující barvě pouště, ale slouží zejména k odrážení slunečního záření.
Čím světlejší barva, tím účinnější. Srst navíc roste fenkům i mezi polštářky na chodidlech - chrání je před rozpáleným pískem a také před ostrými hranami skal a kamenů, po nichž se pohybují. Velký význam má jejich již zmíněná noční aktivita - díky tomu se vyhnou nejteplejším hodinám dne - ty stráví ve svých norách hluboko pod povrchem písku. Písek je totiž dokonalý izolátor - už několik centimetrů pod povrchem je jeho teplota výrazně nižší než na povrchu. A v určité hloubce je navíc trvale vlhký - fenkové tak tráví den nejen v příjemném chladu, ale také ve vlhkém prostředí, které omezuje ztráty jejich tělesných tekutin. Tím nejúžasnějším přizpůsobením však je jev, který činí fenky nezaměnitelnými s jiným živočišným druhem. Fenkové mají v poměru k velikosti hlavy úplně největší uši ze všech zvířat. A právě uši jsou tím skvělým termoregulátorem, díky kterému se fenek v poušti nemůže přehřát. Obrovské ušní boltce jsou tenké, řídce osrstěné, zato bohatě prokrvené hustou sítí krevních cév. Celá ta nadměrná plocha uší tak vyzařuje do okolního prostoru značné množství tepla a pomáhá zvířeti udržovat stálou tělesnou teplotu.

Fenek na výkrm

Fenkové obývají Saharu a další severoafrické pouště a zasahují přes Sinajský poloostrov až do Arábie - to představuje rozsáhlé území, navíc z velké části neobyvatelné. Jen díky tomu tato lištička přežívá a nepatří mezi kriticky ohrožené druhy navzdory obrovské poptávce po ní. Ještě před pár desítkami let byli fenkové prodáváni na tržištích velkých severoafrických měst zahraničním turistům, kteří si je odváželi domů jako suvenýr a neobvyklého domácího mazlíčka. Dodnes existují po celém světě chovatelé specializovaní na chov této lištičky, kterou lze docela dobře ochočit, přestože se psem ji nelze srovnávat. Ale dnes už je fenek pro jistotu zařazen do seznamu CITES - jeho prodej a vývoz podléhá registraci a nelze ho jen tak převážet z jedné země do druhé.
Přesto většina údajů o životě a chování fenků pochází především z pozorování těchto zvířat v zajetí - o jejich životě ve volné přírodě se kvůli jejich noční aktivitě i neobyvatelnosti oblastí, v nichž žijí, ví velmi málo. Zařazení fenků do seznamu CITES je však nechrání před samotnými Araby žijícími v poušti. Ti je obratně loví - vykopávají mláďata fenků z nor a pak je prodávají zájemcům ve vesnicích a městech (nikoliv turistům, ale místním obyvatelům). Mladí fenkové jsou drženi v klecích a vykrmováni, aby, až dorostou a ztloustnou, byli snědeni. Zní to hrozně a krutě, ale psi a psovité šelmy vůbec se pravidelně objevují na jídelníčku mnoha národů. A v nehostinné poušti nelze pohrdat žádným zdrojem živin a bílkovin.

***

To abych tě lépe slyšela...

Uši neslouží fenkům jen k termoregulaci - jejich prvotním úkolem je zachycování zvukových vln. Fenek svými obrovskými boltci zachytí nejjemnější šelest písku - běžícího brouka, skok tarbíka, lovící ještěrku... Každé ucho se navíc může nezávisle na sobě mírně natáčet - každé z nich tak zachycuje zvukové vlny z trochu jiného úhlu. Fenek tak získá přesný "obraz" o zdroji zvuku - slyší jakoby plasticky a místo, odkud zvuk vychází, odhadne tak přesně, že mu sluchová orientace dokonale slouží i při lovu.

Život bez vody

Ze všech druhů masožravců žijících na Sahaře je fenek nejméně závislý na vodě - jako jediný se může pohybovat a trvale žít i v oblastech, odkud není dostupná žádná oáza se životadárnou vodou. Zdá se, že fenkům stačí k životu tekutiny, které obsahují organismy, jimiž se živí. Přesto, pokud mají vodu k dispozici, např. v zajetí, pijí rádi a často.

Tuneláři

Fenek je takový saharský "pásovec": cítí-li se ohrožen, je schopen se do jemného písku doslova propadnout a zmizet před očima - tak rychle se dovede zahrabat. Za jedinou noc dokáže drobný fenek vyhrabat noru o délce až šesti metrů. Průměrná délka jeho nor bývá kolem deseti metrů a bývají vyhrabány v hloubce kolem jednoho metru. Pro své nory a doupata si vybírá místa na úpatí dun a kopců, kde se na stinné straně drží v hlubších vrstvách písku trvalá vlhkost.

Starostliví manželé

Manželský a rodičovský život fenků je znám především ze zajetí. Jejich chování se velmi podobá chování psů nebo našich evropských lišek. Samci si značkují své teritorium močí, a když samice přijde do říje, stávají se útočnými. Dokonce tak, že jsou schopni napadat i své ošetřovatele. V té době (tj. od ledna do února) také vyhrabávají nebo zdokonalují nory a doupata. Po spáření jsou samice březí 50 dní. Samci se ke své "manželce" chovají velice ohleduplně: když už je ve vysokém stupni březosti, nemusí vycházet z nory na lov - její manžel jí přináší kořist "až do domu" a živí ji. V krmení pokračuje i po narození mláďat - zpočátku krmí jen kojící matku, později přináší potravu i svým potomkům.