Skokánci jako klokánci

Sdílej
 
Přes den je sluncem rozpálený saharský písek pustý, mrtvý. Ale po setmění jako by se v zemi otevřela neviditelná vrátka - poušť ožije desítkami, stovkami nejrozmanitějších živočichů. Všichni, od hmyzu a dalších bezobratlých až po savce, se museli přizpůsobit tvrdým pouštním podmínkám: životu v extrémních teplotách, nedostatku vody, otevřeným prostorám bez možnosti úkrytu... Noční aktivita je tím nejjednodušším přizpůsobením, s jehož pomocí se živočichové vyhnou vysokým denním teplotám.

Přes den je sluncem rozpálený saharský písek pustý, mrtvý. Ale po setmění jako by se v zemi otevřela neviditelná vrátka - poušť ožije desítkami, stovkami nejrozmanitějších živočichů. Všichni, od hmyzu a dalších bezobratlých až po savce, se museli přizpůsobit tvrdým pouštním podmínkám: životu v extrémních teplotách, nedostatku vody, otevřeným prostorám bez možnosti úkrytu... Noční aktivita je tím nejjednodušším přizpůsobením, s jehož pomocí se živočichové vyhnou vysokým denním teplotám.

Foto
Den strávený hluboko pod povrchem země ve vlhkém stinném prostředí jim navíc pomáhá lépe hospodařit se vzácnými tekutinami - většina z nich prakticky nemusí pít.

SEDMIMÍLOVÉ SKOKY

Ale vraťme se k našim klokánkům - neklokánkům. Drobní hlodavci s mimořádně dlouhýma zadníma nohama, dlouhým ocáskem se štětičkou na konci a krátkými slabými předními končetinami s obratnými tlapkami a chápavými prstíky se vyvinuli nezávisle na sobě v pouštích Starého i Nového světa. Asijské a severoafrické pouště jsou domovem tarbíků (čeleď tarbíkovití - Dipodidae), pouště Severní a Střední Ameriky obývá několik druhů tarbíkomyší (rod Dipodomys), které se na první pohled od tarbíků nijak nápadně neliší. Jejich vzhled a zvláštní způsob pohybu proto musí mít nějaké opodstatnění, musí jim přinášet určitou výhodu před živočichy, kteří neskáčou, ale jen "obyčejně" běhají po čtyřech stejně dlouhých končetinách. Tou nejvýznamnější předností klokaního pohybu je rychlost, která je pro bezbranné hlodavce v otevřeném rovinatém terénu nesmírně důležitá. Když se přibližně dvaceti- až třiceticentimetrové zvířátko pohybuje dvoumetrovými nebo i delšími skoky, dostihne ho jen málokterý nepřítel. Tento způsob pohybu mu také umožňuje prudce měnit směr a tím zmást a unavit pronásledovatele. Skákání je navíc méně namáhavé než běh. Dlouhé zadní končetiny totiž fungují jako pružina - jejich svaly a pružné šlachy se při odrazu prudce smršťují a zvíře doslova katapultují vpřed. Při doskoku se nohy automaticky vahou těla pokrčí, čímž se šlachy zase napnou. Zvíře se díky tomu pohybuje s minimální spotřebou energie. To je důležité nejen při útěku před predátory, ale i v běžném životě - poušť je velmi chudá na potravu, takže tarbíci, aby se nasytili, musejí během noci urazit značné vzdálenosti. A výdej energie s tím spojený nesmí přesáhnout její příjem.

MYŠI NA SNĚŽNICÍCH

Tarbíci mají redukované kosti zadních tlapek - oba krajní prsty (tj. první a pátý) zakrněly a prodloužené nártní kosti pevně

srostly v kost jedinou. Vzniklo tak velice dlouhé a pevné chodidlo, které je navíc na spodní straně hustě osrstěné. Tím se ještě více zvětšuje jeho plocha, což tarbíkům umožňuje pohyb po sypkém písku, aniž by se do něj bořili: dlouhé a široké tlapky jim slouží podobně jako lidem sněžnice na čerstvém prašanu. Mimořádně dlouhými chodidly zadních končetin v porovnání s celkovou velikostí zvířete se vyznačují i americké tarbíkomyši - např. sotva patnácticentimetrová tarbíkomyš má chodidlo dlouhé až 7 cm, jedenácticentimetrový tarbík má tlapku dlouhou 6 cm. Při podrobném zkoumání anatomie tarbíků byste u nich našli ještě jedno přizpůsobení - tak dlouhé skoky velice namáhají krční páteř a prudké nárazy při dopadu by mohly poškodit míchu. Tarbíci proto mají krční páteř zkrácenou a u některých druhů dokonce část krčních obratlů srůstá.

DOMÁCÍ MAZLÍČEK DO CELÉHO BYTU

Roztomilé okaté a ušaté zvířátko s velkou hlavou neuniklo lidské pozornosti. Jako většinu drobných býložravých hlodavců ho lze dobře ochočit a chovat a množit v zajetí. Zatímco některé druhy tarbíků z asijských pouští či tarbíkomyší z menších lokalit v Americe patří mezi vzácné či ohrožené druhy, tarbík egyptský (Jaculus jaculus) je jedním z nejrozšířenějších zástupců této skupiny hlodavců. Proto se právě na něj zaměřila pozornost chovatelů a dnes začíná patřit spolu se psouny, činčilami, zakrslými plchy, pískomily, osmáky, burunduky a dalšími neobvyklými hlodavci mezi oblíbené domácí mazlíčky, které lze při troše shánění zakoupit v mnoha prodejnách se zvířaty či na některé burze exotických zvířat. Ale pozor - jakkoliv jde o nenáročný a snadno chovatelný druh, jednu podmínku musíte dodržet. Vysoce pohyblivé pouštní zvíře potřebuje přiměřeně velký prostor: jak asi velký, si můžete představit, když si uvědomíte, že jeho skoky mohou být až tři metry dlouhé!

***

ŽIVOT BEZ VODY

Tarbíci prakticky nepijí, veškerou tekutinu získávají z potravy, kterou tvoří nejen pouštní rostliny, jejich semena, oddenky a kořínky, ale také hmyz a jeho larvy. S tělními tekutinami pak velmi šetří: vydechovaný vzduch prochází složitým systémem dutin v lebce, v nichž se prudce ochlazuje, takže voda v něm obsažená kondenzuje a zůstává v organismu. Také nesmírně výkonné ledviny absorbují z moči téměř veškeré tekutiny, moč tarbíků je velmi zahuštěná a obsahuje jen minimální množství vody.

 

Hry