Pokud byl středověk něčím děsivý, nebylo to jen krutostí a náboženským tmářstvím, s těmi se ostatně můžeme setkat i dnes, ale právě špatnou hygienou. Středověká města charakterizovala špína a zápach šířící se po dalekém okolí. Veškerý domovní odpad byl vyhazován před dům na ulici, kde společně s lidskými a zvířecími výkaly čekal, až jej vydatnější déšť odplaví do řeky. Takové prostředí bylo ideální živnou půdou pro různé epidemie. Největší z nich zasáhla Evropu a Asii v polovině 14. století a v průběhu pěti let svého řádění si vyžádala neuvěřitelných 75 milionů lidských životů. Jednalo se o dýmějový, plicní a septikémický mor a v počtu obětí to byla největší katastrofa v dějinách lidstva. Nebyla však poslední. Velká města, která navštěvovali obchodníci z různých částí tehdy známého světa, byla často zachvacována epidemiemi tyfu, cholery a úplavice, na které umíraly stovky tisíc lidí. Dá se však říct, že právě od čtrnáctého století se situace začala měnit.
Očista v mezích možností
U nás byl jistým krokem vpřed například zákaz vyhánění prasat na ulice ve Starém Městě pražském, pocházející z roku 1380. Na dlážděných ulicích byly také vybudovány mělké žlaby, kterými se splašky lépe odváděly k nejbližším vodním tokům. Některé domy patřící šlechtě či církvi byly dokonce vybavovány samospádovými odvodňovacími systémy.
Nejdokonaleji byly v té době vodou zásobovány a odpadních vod zbavovány hrady, uzpůsobené i několikaměsíčnímu vojenskému obléhání. Zde, na poměrně malém prostoru, bylo odstraňování výkalů a zachování zdrojů pitné vody nejen životní nutností, ale i součástí vojenské strategie.
Vlastní hrad tak sice zůstával čistý, hradní příkop a nejbližší okolí se ovšem podobaly otevřené žumpě.
Všechna tato opatření ve své podstatě problém hygieny neřešila, jen odsouvala nepříjemné páchnoucí splašky co nejdál od nosů obyvatel. Odpadní voda vypouštěná do řeky byla o několik desítek metrů dál po proudu jinými lidmi čerpána jako pitná. V případě studní byla situace obdobná. Splašky rozpouštěné deštěm se vsakovaly do podzemních vod a původci nemocí se tak mohli do studní dostat stejně dobře jako do řeky.
Vodovod
Aby někde mohlo vzniknout osídlení, musel tam být dostatek pitné vody. Proto byla také stará města stavěna vždy na vodním toku. Vedle řek a potoků sloužily k zásobování hlavně studny a jímky na povrchovou a dešťovou vodu. Později, když se města začala rozrůstat, lidé vodu roznášeli a rozváželi. První veřejný vodovod u nás vznikl v roce 1348 spolu s výstavbou Nového Města pražského. Do země bylo položeno dřevěné potrubí, přivádějící vodu do kašen na dnešním Karlovu a Václavském náměstí. Tato oblast byla přitom na vodu bohatá. Vodovod tak prakticky jen usměrňoval vodní proud na tržiště a do domů řemeslníků, kteří ji pro svou práci potřebovali ve velkém množství. S přivaděči vody se ale v Praze můžeme setkat už od dvanáctého století. Pro různá církevní i světská sídla byly budovány vodovodní systémy v podobě kanálků a štol. Nejznámější jsou otevřená vodní koryta zásobující Vyšehrad, vodovod Strahovského kláštera či Rudolfova štola přivádějící vltavskou vodu do tehdy existujících rybníků ve Stromovce (část štoly je přístupná veřejnosti). Nejčastějšími materiály používanými při stavbě vodovodních systémů byly dřevo, kámen a pálená hlína.
Zapomenutá sláva
Ve srovnání s obtížným budováním vodovodů a kanalizace v evropských městech se dá jen těžko uvěřit, že více než tři tisíce let před vládou Karla IV., kdy u nás v tomto směru začalo docházet ke zlepšení, stavěli lidé na Blízkém východě vodovodní systémy s technologiemi, které se využívají i dnes.
Nejstarším přivaděčem vody na světě je samospádový vodovod v Asýrii, postavený asi 2000 let př. n. l. Dvě stě let poté začala výstavba veřejných vodovodů i v Babylonii. Kolem roku 1200 př. n. l. vznikly na řeckém ostrově Kréta a v Mykénách vodovody z pálené hlíny. Ve stejné době stavěli vodovod i staří Číňané - jak jinak než z bambusových trubek.
Voda v Římě
Vrcholu dosáhlo starověké vodárenství v době Římské říše. První vodovod zde vznikl v roce 305 před n. l. Podle svého tvůrce Appii Claudia se nazýval Aqua Appia a byl dlouhý 16,6 km. Po něm byly stavěny další a v době největší slávy byl Řím protkán dvanácti akvadukty zásobujícími 900 000 obyvatel. Jednalo se o velkolepé stavby podobné mostům, s mírným sklonem, využívající gravitační síly. Ve druhé polovině prvního století byly akvadukty zdokonaleny tak, že se mohly jednotlivé přívody vody v případě nutnosti vzájemně doplňovat. Přiváděná voda zásobovala ve městě veřejné nádrže a kašny, veřejné lázně, ale i soukromé domy. Nemajetní lidé využívali veřejných nádrží, bohatší si mohli od císaře zakoupit licenci na dodávku vlastním potrubím přímo do domu. Starověký Řím byl také dokonale vybaven sítí stok odvádějících odpadní vodu do nejbližších vodních toků. Nejznámější z nich je stavba Cloaca maxima s kapacitou pro dva miliony lidí. I první pokusy o čištění odpadních vod pocházejí z Říma. Pravděpodobně zde byla poprvé uplatněna metoda vsakování odpadních vod do porézních půd, která se využívá i dnes.
Zapomenuté dědictví
Je těžko pochopitelné, že takto skvěle zavedený systém upadl po pádu Říma v zapomnění. U zemí, které bývaly pod nadvládou římského impéria, bylo některých poznatků pocházejících ze staré říše využíváno, a tak i pokrok se zde ubíral rychleji.
V ostatních částech Evropy, především kvůli zpátečnicky uvažující církvi, vznikaly vodovody a kanalizace daleko později a jinými, mnohdy naprosto scestnými technickými postupy.
Tak si Evropané museli počkat dlouhá staletí, až do období renesance, kdy byla vedle jiných, antikou objevených a novým světem už dávno zapomenutých poznatků objevena i potřeba hygieny. Vodárenství se začalo vzmáhat. Vznikaly nové vodní věže, nadzemní nádrže na vodu a dokonalejší samospádové vodovody. Toto období trvalo asi 300 let. U nás skončilo až rekonstrukcí pražského vodovodu v 80. letech 19. století.
Tehdy se starý a nevyhovující systém začal pozvolna nahrazovat novým s menšími obměnami fungujícím dodnes. Voda, čerpaná z řeky, se ještě na začátku 20. století chemicky neupravovala a první čistička odpadních vod, pracující na chemickém principu, jak ji známe dnes, vznikla až na začátku první světové války.
REGULACE VODY
Dříve než se začaly používat vodovodní kohoutky a vodoměry (přístroje měřící odběr vody domovní či bytové jednotky), reguloval se odběr vody pomocí trysek, které správci vodovodního systému odběrateli vsadili do přívodní trubky. Průměr dírky v trysce závisel na výši platby odběratele.
SPLACHOVACÍ ZÁCHOD
Splachovací záchod neboli WC (water closet) vychází z gravitační kanalizace, jejíž principy byly známy již ve starověku. Přesto trvalo poměrně dlouho, než se tento systém v Evropě ujal. WC byl vynalezen okolo roku 1810.
ŠIKMÁ VODÁRENSKÁ VĚŽ
Věž Novoměstské vodárny u Mánesa (zvaná Šítkovská) má základy přímo na písečném dnu Vltavy a odklon od svislé osy 68 cm. První zmínky o ní pocházejí z roku 1495. V roce 1610 už zásobovala vodou 12 pivovarů, dva kláštery a 116 kašen Nového Města pražského. Od roku 1881 není funkční.
