Povrch zeměkoule sestává z moří a kontinentů, které jsou součástí tuhé zemské kůry, litosféry. Ta není příliš silná, pod horskými masivy sice její tloušťka dosahuje několika stovek kilometrů, zato pod oceány je tenoučká, její síla nepřekračuje pár kilometrů. Pod ní je vlastní zemský plášť, astenosféra, tvořená více či méně natavenými horninami. To je ono magma, které známe ze sopečných výlevů. Čím hlouběji ke středu Země, tím je jeho teplota vyšší a hustota nižší, směrem k povrchu teplota klesá a hustota stoupá. Přesto jsou i nejsvrchnější vrstvy stále plastické. (Pozn.: Podrobněji viz ABC č. 21 z r. 1998.)
Zemský plášť je v neustálém pohybu, stále se promíchává. Vrchní ochlazená hmota klesá do hlubin, odkud naopak k povrchu stoupá ta teplejší. Nejde samozřejmě o klokotání, jaké pozorujeme v hrnci vřící vody, pohyby v zemském plášti mají kosmické dimenze a odehrávají se v čase měřeném na statisíce a miliony let. Tyto pohyby pochopitelně ovlivňují i zemskou kůru, která vlastně na té polotuhé hmotě plave. Zemská kůra navíc není celistvá, je rozlámaná na několik rozsáhlých zemských ker a řadu menších desek. Na nich leží vlastní světadíly a oceány. Vše na povrchu Země je proto v pohybu, probíhající procesy jsou sice pomalé, postupně se však kumulují a nashromážděná energie se nakonec uvolňuje s ohromujícími důsledky.
Styčná místa kontinentálních desek vidíte na velké horní mapě. Jsou to oblasti, kde dochází k většině seizmických poruch a sopečných erupcí, neboť hrany desek jsou těmi nejchoulostivějšími místy v zemské kůře. Je to zcela zákonité. Jedna deska se v důsledku pohybu zemského pláště může podsouvat pod jinou, desky na sebe mohou narážet, nebo se naopak oddalovat. Vždy přitom ale dochází k vážným poruchám zemské kůry. Většinou se tato dramata odehrávají na oceánských dnech a lidstvo příliš neohrožují svými důsledky. Jen když se k nim dojde blízko pevniny, dají se do pohybu masy vod a na pobřeží se přivalí známé vlny tsunami.
Nebezpečné území
Jsou však oblasti, kde lidé v důsledku takových poruch trpí neustále. Jednou z nejznámějších je např. Japon-sko. Pohled na mapu zemských ker napoví, proč k poruchám dochází právě tady. U jižních japonských ostrovů se na mohutnou kontinentální eurasijsou desku tlačí od východu menší podmořská filipínská deska, které napomáhá mohutná deska pacifická. Ta sama se zase u severojaponských ostrovů tlačí na cíp severoamerické desky. Filipínská i pacifická deska se podsouvají, klesají do hlubin zemského pláště a tam, desítky kilometrů pod povrchem, vzniká řada defektů, které se projevují na souši i na mořském dnu. Výsledky této situace známe - jsou zde častá zemětřesení, řady činných sopek, mořská vlnění. Obdobná je situace o "kousek" dál - v oblasti Malajského souostroví až po Bangladéš, kde se se stejnými důsledky střetává jižní okraj eurasijské desky s východně ležící filipínskou a jižní indoaustralskou.
Pukající planeta
Naše Země skutečně pozorovatelně puká. Příkladem takto ohrožené oblasti je např. stát Kalifornie, patřící mezi hospodářsky nejbohatší. To spolu s příjemným subtropickým podnebím láká spoustu lidí k přestěhování. Vyrostla tam milionová města Los Angeles a San Francisco s nekončící řadou městeček, jež je spojují. Život tam bouřlivě kypí a nikomu zdánlivě nevadí, že se tam odehrála řada zemětřesení se strašnými následky a další se zákonitě očekávají.
Celá tato oblast je jakoby "podminovaná". Prochází tudy známý tektonický zlom San Andreas, Svatoond-řejský zlom, porucha zemské kůry dlouhá přibližně 1200 km, která je v šířce asi 200 km doprovázena soustavou souběžných i napříč probíhajících kratších trhlin. Táhne se od Kalifornského zálivu daleko na sever, pak běží podle pobřeží a nakonec pokračuje po mořském dnu. Zlom postupně odděluje část Kalifornie a Mexika od zbytku severoamerického kontinentu, je hranicí mezi dvěma ohromnými zemskými bloky. Jedním je tektonická deska nesoucí Tichý oceán (Pacifik), druhým severoamerický kontinent s přilehlou částí Atlanti-ku. Pacifická deska je posunována severozápadním směrem rychlostí asi 5 cm za rok (tak rychle nám rostou nehty). Výsledkem je jednak plošný posun a jednak i nově odhalený posun výškový. Tyto posuny mohou docela dobře pozorovat i laici.
Za zmínku stojí i Afrika. Tento kontinent se po dlouhé miliony let ani nepohnul. Drží ho ohromný výron ztuhlého magmatu zvaný Afar, který vznikl před stamiliony let a který leží pod dnešní Etiopií. Vedle něj se však vytvořily tři trhliny. Jedna např. oddělila Arábii od Afriky a zalila se vodou. Tak vzniklo Rudé moře a Adenský záliv. Nejnápadnější však je Somálská trhlina (nebo také Východoafrický rift či příkop), která se táhne od Etiopie na jih a dále pak pokračuje v podobě soustavy velkých východoafrických jezer. Tento rift bude jednou příčinou toho, že se celá východní část Afriky v délce několika tisíc kilometrů oddělí a vytvoří veliký ostrov. Uvedená destrukce nemá původ v posunu kontinentálních ker, ale v řetězci podzemních magmatických erupcí v hloubce několika set kilometrů. I to je ale důsledek činnosti živého nitra naší Země.
BEZPEČNÁ EVROPA?
Není tomu tak dávno, co jsme s údivem sledovali důsledky zemětřesení nedaleko nás, v Řecku a opakovaně v Turecku. V těchto místech leží okraj kontinentální eurasijské desky. Na ni se od jihu tlačí deska africká a arabská, které uvádějí do pohybu jihozápadním směrem malou desku egejskoanatolskou. Ta se proto posunuje po okraji eurasijské desky, kde vytváří tzv. Severoanatolský zlom - a právě tady dochází k oněm pohromám. Rychlost posunů je zdánlivě malá, ale náhle uvolněná energie má zdrcující účinky.
PEVNINY V POHYBU
Teorii o vzniku kontinentů a jejich následném pohybu vyslovil jako první v roce 1915 Alfred Wegener (1880 - 1930). Ke konci paleozoika před 300 miliony let byla veškerá hmota zemské kůry shluknuta do jediné prapevniny zvané Pangea, obklopené oceánem Tethys. Pangea se (asi v prvohorách) rozdělila na dva díly, Laurasii a Gondwanu. Laurasie se dále rozdělila na kontinent Eurasii bez Indie, Grónsko a Severní Ameriku. Z jižně ležící Gondwany se odštěpila Jižní Amerika, Antarktida, Afrika a Indie a nakonec i Austrálie. Postupně se jednotlivé kontinenty seskupily na povrchu Země tak, jak je známe z atlasů. Teorie kontinentálního driftu (pohybu) vyšla ze shody geologických útvarů na souších po obou stranách oceánů a byla potvrzena i paleontologickými výzkumy. A. Wegenerovi ale nebyl znám mechanismus pohybu kontinentů, ten byl vysvětlen o padesát let později. Dokonce byl vypracován i matematický model celého průběhu i možnosti očekávaných změn.
Představa o vývoji prapevniny Pangey v průběhu uplynulých 200 milionů let
