Harry Potter se hned na začátku své kouzelnické dráhy seznamuje s náročnou vědou a přesným uměním přípravy magických lektvarů. Fungovaly by jejich přísady i v našem "mudlovském" světě?
Vyučování probíhá v podzemní místnosti bradavického hradu, plné odpudivých živočichů naložených v lihu a v přítomnosti neméně odpudivého profesora Snapea. Přesto bychom je Harrymu mohli trochu závidět. Příznivci bublajících kotlíků se totiž vyskytují a vždy vyskytovali i mezi námi.
TICHÁ SMRT
Dávní lovci a válečníci dobře znali účinky rostlinných i živočišných jedů.
Používali je k lovu zvěře, popravám nepřátel i ve válkách. Moderní výrazy jako toxin (jed) a toxikologie (věda o jedech) mají původ v řeckém slově toxikon, které znamenalo "jed na šípy". Staří Řekové byli vůbec nadšenými toxikology. Použití jedu s úmyslem někoho otrávit bylo tak časté, že si vyžádalo znalosti protijedů - látek, které ruší účinky jedu v těle.
Král Mithridates, trpící obavou, že bude otráven, užíval směs padesáti různých protijedů. Podle legendy měl pak velké problémy, když chtěl sám pomocí jedu spáchat sebevraždu.
Jako zlatá doba užité toxikologie by se dal označit evropský středověk.
Popularitě se těšily zejména pomalu působící jedy - otravu téměř nebylo možné dokázat a travičství bylo výnosné řemeslo. I několik papežů bylo na onen svět odklizeno pomocí jedu.
ŠÍPOVÉ JEDY
V 16. století se do Evropy dostaly senzační zprávy o šípových jedech jihoamerických indiánů. Otrávené šípy domorodci používají dodnes. Patří mezi ně vcelku známé kurare - "lektvar" z kůry rostlin Chondrodendron a Strychnos.
Dobyvatelé Nového světa jeho působení dramaticky zdokumentovali. "Indiáni zabili dalšího z našich druhů. Šíp nepronikl hluboko, avšak jelikož byl otrávený, poslal našeho spolubojovníka na onen svět," vzpomínal například španělský cestovatel Francisco de Orellano.
V Jižní Americe se vyskytují i jedni z nejjedovatějších obojživelníků - malé, roztomile zbarvené žabky Phyllobates a Dendrobates (nahoře). Indiáni toho náležitě využívají a namáčejí špičky šípů do jedovatého sekretu, kterým se žáby brání nepřátelům.
Samozřejmě se nabízí otázka, jak mohou lovci sníst maso zvířete zabitého jedem a sami se neotrávit. Odpověď je jednoduchá - aby jed účinkoval, musí se dostat do krevního oběhu. Ale domorodci používají jedy, které z trávicího ústrojí do krve nepřecházejí. Mohou tedy jíst maso otrávených zvířat beze strachu, jed se jim do krve nedostane.
JED, NEBO LÉK?
Uvedené způsoby používání jedů by potěšily spíš lorda Voldemorta než Harryho a jeho přátele. Ale jedy byly a stále jsou využívány i k dobrému - totiž k léčení lidí i zvířat.
Léky a jejich působením se dnes zabývá farmakologie. Hojivé vlastnosti rostlin byly známy už na počátku naší civilizace. Ale až v 15. století si lidé začali všímat, jak působí různá množství podaného jedu. První z velkých toxikologů (nikoli travičů!) Paracelsus zjistil, že stejná látka může být v malé dávce léčivá, zatímco v dávce větší jedovatá až smrtící. Podle své teorie ordinoval léky tak úspěšně, až ho žárlivá konkurence obvinila z travičství. Paracelsova obhajoba se dodnes pokládá za základ moderní nauky o působení jedů: "Všechny věci jsou jed a nic není bez jedu. Pouze dávka rozhoduje, že věc není jedem." Aktuálním příkladem je botulotoxin, nejsilnější známý jed a obávaný nástroj bioteroristů. Navzdory své děsivé účinnosti se používá k léčení některých nervových poruch. A ř lmové hvězdy si pomocí nepatrných dávek botulotoxinu nechávají "vyžehlit" vrásky na obličeji.
MODERNÍ KOUZELNÍCI
Kouzelnickému světu můžeme závidět ledacos. V přípravě "látek, které spoutávají tělo a omamují mysl" však rozhodně nezaostáváme. Pokud se chcete stát dalším "Princem dvojí krve", neváhejte. V dnešní toxikologii a farmakologii budete mít velkou šanci.
***
Mandragora
V hodině bylinkářství se Harry a jeho spolužáci seznamují s mandragorou. Hermiona popisuje profesorce Prýtové, jak se mandragora používá k oživení zkamenělých osob, a získá pro Nebelvír deset bodů. Oživení si pro nedostatek zkamenělých osob ověřit nemůžeme, ale i tak je mandragora zajímavá. Mandragora (neboli pokřín lékařský, Mandragora officinarum) patří mezi lilkovité rostliny, proslulé svou jedovatostí (jako např. rulík, brambor s výjimkou hlíz a další). Těší se slavné pověsti - ve středověku léčila neplodnost i uspávala, byla důležitou součástí čarodějných mastí a nápojů lásky. A také byla předmětem pověr, které šroubovaly její ceny do závratných výšek. Že roste pouze pod šibenicí. Nebo že při vytržení ze země nesnesitelně křičí - bylinkář si proto ucpával uši a vytažení rostliny nechal na psovi, kterého k ní přivázal. Fantazii upoutával zejména tvar kořene, který připomíná lidské tělo, a proto by měl mít nad člověkem neobyčejnou moc. Mandragora obsahuje silně halucinogenní látky s tajemnými názvy: skopolamin, atropin, hyoscyamin a mandragorin. Jejich účinek se může projevit živými sny o létání a otáčení ve vzduchu - proto se čarodějnicím tak skvěle létalo na košťatech potřených kouzelnou mastí. Způsobují i další falešné dojmy, včetně sluchových - což by mohlo vysvětlit legendy o křičících mandragorách.
Oměj
Profesor Snape se na první hodině lektvarů Harryho ptá, jaký je rozdíl mezi šalamounkem a mordovníkem. Harry nemá ani tušení, my však ano. Šalamounek a mordovník jsou jiné názvy pro oměj šalamounek (Aconitum napellus), bylinku příbuznou pryskyřníku, s hezkými květy a podzemní hlízou. Právě hlíza obsahuje jeden z nejprudších jedů - akonitin. Jed ochromuje dýchání a činnost srdce. Extrakt z oměje byl proto úspěšně užíván jako šípový jed. A jako nástroj travičství byl tak rozšířený, že ve starém Římě bylo jeho pěstování zakázáno pod trestem smrti. V mírumilovnějším prostředí venkova si lidé cenili příbuzný druh oměje jako prostředek k hubení vlků. Rostlina tak získala další přezdívku - vlčí mor.
Pelyněk
Výluh z pelyňku se podle profesora Snapea používá k přípravě uspávacího lektvaru. Tak silného, že se mu přezdívá "doušek živé smrti". Pelyněk pravý (Artemisia absinthium) je vysoká, plstnatě chlupatá bylina, která se opatrně využívala a dosud využívá v léčitelství. Opatrně proto, že obsahuje řadu jedovatých látek. Předávkování může navodit otravu, která se bude mimo jiné projevovat stavem opojení až bezvědomí. Už je jasné, proč právě "doušek živé smrti"?
Pelyněk byl však i zdrojem inspirace - alespoň pro básníky a jiné umělce, kteří se v 19. století hojně nalévali absintem. Absint je nápoj světle zelené barvy, připravený louhováním pelyňku v alkoholu. Jeho popíjení prý povzbuzuje mysl a přináší různé barvité zážitky, ale také vede k silné závislosti a pomatenosti. Mnoho nenapravitelných absintistů (pijáků absitu) zemřelo v mladém věku a někteří - jako malíř van Gogh - spáchali sebevraždu.
Bezoár
Jak víme z první hodiny lektvarů, bezoár je kámen ze žaludku kozy, který chrání před většinou jedů. Harry díky němu zachrání život nejlepšímu kamarádovi Ronovi, který v kabinetu lektvarů omylem vypije sklenku otrávené medoviny. V našem světě bezoár jako univerzální protijed nefunguje, přestože se tomu dlouho věřilo. V trávicím ústrojí přežvýkavců i jiných zvířat jej skutečně můžeme najít. Nejde však o kámen, ale o kulovitý útvar z nestravitelného materiálu, jako je spolykaná srst nebo pryskyřice. Ten se pohybem žaludku slisuje a na jeho povrchu se usazuje hladký povlak minerálních solí, který mu dodává kamenný vzhled.
