Když jsem se naklonila nad nádrž, sklípkan se polekal. Prudce se ke mně otočil zadečkem a začal se na něm "drbat" jednou zadní nohou. Následky jeho strachu jsem pocítila vzápětí - začalo mě svědit za krkem. Sklípkan se totiž nedrbal, nožkou stíral ze zadečku jemné neviditelné chloupky a rozviřoval je do vzduchu. Bránil se tak před domnělým nepřítelem, který ho překvapil. Přesto jeho skutečné zbraně - mohutné, přes centimetr dlouhé chelicery (kusadla), kterými by mě mohl velmi bolestivě kousnout - zůstaly neškodně složené. Na chloupky, jimiž se mnozí sklípkani (zejména jihoamerické druhy) brání, může být někdo alergický, a pokud vniknou do oka, mohou člověku dokonce způsobit značné problémy. Pro většinu lidí je však tato pavoučí zbraň neškodná, mnohem neškodnější než vlastní kousnutí, neboť chelicery jsou napojené na jedové váčky a mnohé druhy sklípkanů disponují poměrně silným jedem. Přesto není doložen jediný případ úmrtí člověka po kousnutí sklípkanem. Sklípkani totiž člověka kousnou jen zcela výjimečně.
Superpavouci
Sklípkani se dnes řadí do samostatné čeledi Theraphosidae (podle největšího známého druhu Theraphosa blondi, který může být velký jako jídelní talíř). Tato poměrně primitivní skupina pavouků se vyznačuje tím, že většina jejích zástupců dorůstá značných rozměrů, téměř všichni jsou chlupatí a na karapaxu mají typické paprsky sbíhající se ke středovému dolíčku. Kromě velikosti jsou pozoruhodní i svou dlouhověkostí - mnozí se dožívají i více než dvaceti let.
Vědci dnes rozlišují přibližně 800 druhů sklípkanů, kteří obývají všechny světadíly s výjimkou Antarktidy. Druhově nejbohatší je oblast Amazonky, je však více než pravděpodobné, že mnohem větší počet zdejších sklípkanů teprve čeká na své objevení. České jméno sklípkani pro celou tuto skupinu pavouků však také není zcela přesné - "sklípky", tedy uzavřené podzemní nory, si nedělají zdaleka všichni, mnozí sklípkani dokonce ani nežijí na zemi: jejich domovem jsou kmeny a větve stromů, kde se skrývají v dutinách, v puklinách pod kůrou nebo si tu mezi větvemi a listím spřádají úkryty z hustých pavučin.
Jako všichni pavouci jsou i sklípkani draví, a třebaže si nestavějí důmyslná lapací zařízení, jako jsou např. sítě křižáků, jsou vynikající lovci, kteří snadno zdolají i teplokrevnou kořist - drobné ptáky nebo savce a jejich mláďata. Sami ovšem mají také množství nepřátel, jejich mohutné měkké tělíčko je lákavou kořistí celé řady větších plazů, ptáků i savců, v některých oblastech jsou dokonce na jídelníčku místních domorodců, neboť pro ně představují cenný zdroj bílkovin.
Dokonalý jednoduchý organismus
Obrovské tělo samice sklípkana Theraphosa blondii obsahuje čtyři plicní váčky složené jako sešit z velmi tenoučkých záhybů (modrá). Dodávají kyslík do cévního systému, jehož hlavní součástí je protáhlé primitivní srdce (červená). V hrudní části je uloženo centrum nervového systému (žlutá), zadeček je vyplněn trávicím ústrojím (zelená), vaječníky plnými vajíček (béžová) a snovacími žlázami (fialová).
A. Vzdušná obrana
Většina jihoamerických sklípkanů používá k obraně nesmírně jemné chloupky s mikroskopickými zoubky a háčky, které zadníma nohama stírá ze zadečku. Vzdušný proud je zanese k nepříteli, a pokud se mu chloupky zachytí na kůži, mohou vyvolávat svědění trvající i několik měsíců.
B. Hmat
Citlivé chloupky na chodidlech jsou schopny zaznamenat i zcela nepatrné vibrace. S dostatečným předstihem tak varují sklípkana před blížícím se nebezpečím. Tento smysl je pro něj velmi důležitý, neboť, přestože má osm očí, má velmi špatný zrak.
C. Chelicery
Duté, ostré hroty chelicer mají v dolní části jemný otvor, kterým je do oběti vpravován jed vznikající v drobných jedových žlázách. Jed slouží zároveň jako trávicí šťáva. Člověku způsobuje prudkou bolest a otoky trvající několik hodin, není však znám jediný případ úmrtí po uštknutí sklípkanem. Jejich jed možná jednou bude pomáhat lékařům při léčbě špatné srážlivosti krve.
D. Samčí bulby
Makadla samic nejsou ničím nápadná, ale samci (viz detail) mají na koncích zvláštní útvary - tzv. bulby, které slouží k přenosu spermatu do samičího pohlavního otvoru. Samec do nich musí sperma nejprve přečerpat ze svých pohlavních orgánů, pak jimi charakteristickým způsobem mává a signalizuje tak samici svou připravenost k páření.
E. Tlapky skoro kočičí
Dvojice ostrých jemných drápků umožňuje sklípkanům dokonale šplhat po stěnách, kamenech či kmenech stromů. Naspodu chodidla mají mimo to ještě měkké polštářky tvořené hustými jemnými chloupky, které tlumí váhu pavoučího těla a některým druhům dokonce umožňují chůzi po vodní hladině.
TARANTULE NENÍ SKLÍPKAN
V obecném povědomí mnoha lidí jsou všichni velcí chlupatí pavouci tarantule. V angličtině dokonce pro sklípkany jiné jméno nemají. Toto obecné jméno však ve skutečnosti patří zcela jiným druhům pavouků, a to slíďákům rodu Lycosa. Jeho původ můžeme hledat v italské oblasti Tarento, kde se lidé holdující divokému tanci vymlouvali na uštknutí pavoukem - jedovatou tarantulí. Původně tím mínili černou vdovu, která je skutečně prudce jedovatá, ale kult se nakonec mnohem víc rozvinul kolem většího a nápadnějšího pavouka, neškodného slíďáka. Z celého toho zmatení pojmů a jmen nám nakonec zůstal hezký tanec tarantella a odborné jméno jednoho ze slíďáků - Lycosa tarentola (slíďák italský).
